Tomášův deník

Do Tádžikistánu

17.7.

Nadváhu nemáme, ale třicetikilový limit Tureckých aerolinek naplňujeme akorát. V Istanbulu trochu spíme a při zdejším odbavení jsou batohy o pár kilo těžší, než v Praze. Asi tu mají větší hodnotu gravitační konstanty.

Z Dušanbe do Vrangu

18.7.

Ve čtyři ráno jsme v Dušanbe. Je tu -jako vždy- dost teplo. Měním 300 Euro, kolegové nějaké podobné částky a protože už svítá, rovnou jdeme na autobusové nádraží.

Jedna z prvních nabídek na cestu do Chorogu je 300 somů/osobu. To odpovídá informacím, které jsem měl a tak to bereme.

Vyrážím tedy shánět plyn. V noclehárně nedaleko Maorif nic nemají. Obchod proti čajovně Rochat je zavřený a otevře až v deset. Ačkoli ani to není jisté, protože je sobota. Třetí tip na nákup plynu je ještě 5 km daleko a je starý, takže to nechám být a vracím se bez plynu. Naběhal jsem tu po městě aspoň 7 km, jednou jsem si dokonce vzal taxíka.

Vyrážíme kolem osmé. Vypadá to, že jsme první auto, které odsud dnes odjíždí. Kápli jsme na dobrého řidiče, zvládá to bravurně, jede plynule a rychle. Jsme nejrychlejší, celou cestu někoho předjíždíme, zato nás nepředjede nikdo.

U pumpy kupuji 6 l benzínu na vaření.

Když se blížíme k Chorogu, řidič telefonuje do námi vytipovaného hostelu - je ale plno. Dohazuje nám zato hned jiný, za stejnou cenu. Kolem půlnoci se ukládáme do postelí.

19.7.

Vstávám v půl šesté a jedu maršrutkou č. 3 na tržiště a přecházím přes řeku na Iškošimskou autobázi. Stojí tu jediné auto (je neděle) a domlouvám cenu do Vrangu na 120 somů/osobu. Jedeme k hostelu, budím kolegy, balíme a už jsme na cestě.

Tohle auto je v trochu horším stavu, několikrát opravujeme brzdy, ale přece nakonec dojíždíme do cíle. Mimochodem - před sedmi lety jsme na jsme na zpáteční cestě píchli kolo a zajeli k takové svérázné autoopravně v Iškošimu. A letos jsme se tam stavili zas, tentokrát kvůli těm brzdám. Vypadá to tu stále stejně.

Ve Vrangu si domlouváme nocleh s plnou penzí za 10 $/osobu, na ceně osla se ale nedohodneme. Chtějí 50 $ za každý batoh! Vyneseme si raději batohy zítra sami, i když to bude rasovina.

Z Vrangu do Základního tábora

20.7.

V pět snídáme a pak hned vyrážíme. Batoh je příšerně těžký. Alžběta se z toho vyvlíkla a už včera přesvědčila Matěje, aby jí vzal stan, který dostala přidělený ze společných věcí.

Stoupáme docela rychle a pak ztrácíme cestu. Máme asi 600m nastoupáno, když nám dochází trapný omyl. Jdeme špatně! Nepodíval jsem se pořádně do mapy a vydali jsme se první pěšinou do kopce. Trapné... hlavně, že jsem tu už jednou byl... Musíme tedy zase dolů.

Docházíme kousek nad Vrang a zevlujeme. Do dalšího pokusu (zítra) máme volno.

Přišli se na nás podívat místní kluci a nabízejí nám osla. Domlouvám cenu 110 somů za jeden batoh, osel ponese dva. Matěj to považuje za nesportovní a svůj batoh si vezme sám.

21.7.

Ve čtyři ráno jsme zabalení a jdeme spolu s kluky dolů do vsi, kde naše batohy dostává na hřbet oslík. Za úsvitu, ve 4:40 vyrážíme.

Pomalu stoupáme, necítím se dneska moc dobře, ale časem to přejde. Jsem rád, že nemusím nést batoh, bolí mně po včerejšku koleno. Alžběta ke konci sotva jde, Matěj to s báglem zvládá, je opravdu silný!

Ve tři čtvrtě na jednu jsme v cíli – u Druhé salaše (3800m). Nejvyšší bod cesty ale byl v traverzu, kde nám před sedmi lety spadl do strže oslík s bagáží (4020m).

Odpočíváme, vaříme, konverzujeme s místním “bačou”. Je tu s celou rodinou, bývá tu pravidelně každé léto čtyři měsíce. V roce 2008, kdy jsem tu byl minule, ale byl zrovna za prací v Moskvě.

Alžbětu hodně bolí hlava, je jí na zvracení, nevypadá dobře. Bere si Ibalgin. Já jsem OK. Jsem rád, že jsem zase tady.

K počasí: už když jsme přijížděli do Vrangu, pršelo. Od té doby je (s řídkými výjimkami) stále zataženo a občas poprchává. Pro výstup je to zatím OK, nepaříme se aspoň vedrem, ale je to nečekané, takové počasí by tu vůbec nemělo být! Nahoře bude asi ležet čerstvý sníh. Bača tvrdí, že takhle bude ještě dva dny a pak se to změní. Zatím jsou každopádně všechny vrcholy skryté v hustých mracích.

22.7.

Vstáváme pozdě. V jedenáct vyrážíme na aklimatizační tůru. Jdeme údolím pravého přítoku řeky Nišgar a pak to zalomíme sutí rovnou doleva nahoru. Dojdeme až do 4515m, cože je pro aklimatizaci myslím docela OK. Všichni se cítíme slušně.

Stále jsou mraky a občas trochu prší, celkově je ale rozhodně víc světla a večer už vidíme i do Afghánistánu, kde dosud ležela hustá duchna mraků.

Po dlouhém dohadování se nakonec domlouváme, že zítra zkusíme jít do BC s celou bagáží a nebudeme tam věci nosit nadvakrát, jak bylo původně v plánu.

23.7.

Vstáváme ve 4:30 a v 6:20 startujeme. Vody v říčce je naštěstí poměrně málo a v 7:00 ji máme suchou nohou za sebou.

Jeden ze psů ze salaše se rozhodl jít s námi. Jde s námi nakonec až do BC, vypadá to, že to nedělá poprvé, cestu evidentně zná. Není vůbec nerozumné se držet v jeho stopách.

Nacházíme mnohem lepší průchod strmým úsekem kolem vodopádu, než jaký jsme tu volili před sedmi lety. Tehdy jsme lezli nebezpečnou strží, kterou jsme pak na sestupu raději slaňovali.

Frekvence turistů zde asi roste. Před sedmi lety jsme si hledali cestu a nebyla tu jediná známka lidské přítomnosti. Dnes jsou na mnoha místech stopy pohorek a porůznu roztroušení mužíci.

Na místo kde vybudujeme BC docházíme po poledni. Máme krásný tábor vedle plesa, asi 50 výškových metrů nad štěrkovou lavicí, na které jsme stanovali v roce 2008.

Cítím se dobře, před spaním si měřím tep – 60 tepů za minutu.

Večer se dává do deště.

Aklimatizace

24.7.

Celou noc lilo. Leje i ráno. Ležíme ve stanech a spíme. Teprve kolem jedenácté to přestává, takže “snídani“ vaříme až v poledne. Na chvilku pak i vylézá slunce, takže Alžběta se jde koupat(!) do dolního plesa, zatímco já zevluji kolem tábora a trochu fotím. Matěj polehává ve stanu.

Později se zase dává do deště, takže nezbývá, než taky zalehnout. Stihl jsem předtím ale všechno usušit, postavil jsem z kamenů kuchyňský kout, jídelní stůl a místo na odpadky.

Večer přestalo pršet, vařím večeři. Matěj má na sobě tři(!) bundy , z toho je jedna péřovka, u všech má natažené kapuce. Nemluví, na přímý dotaz tvrdí, že je OK, rozhodně tak ale nevypadá. Nevím, co s ním je, těžko to odhadovat, když nekomunikuje...

Zatímco celou noc klesal atmosférický tlak, od deseti hodin dopoledne nepřetržitě stoupá. Večer je taky o dost chladněji než včera, tak je to snad nadějné.

Cítím se skvěle, fyzicky zcela v pohodě, psychicky taky, jsem hrozně rád, že jsem tady. Je to tu krásné, velkolepé, tiché, jen voda v řece vyplňuje celé údolí hukotem. Jsem úplně spokojený, snad by se dalo říct, že šťastný.

Na zítra jsme se domluvili tak, že vstanu v 5:30 a uvařím snídani (od Alžběty asi nic podobného žádat nelze a Matěj se k ničemu nevyjadřuje. Sám si myslím, že být aktivní je to nejlepší, co můžu pro sebe udělat), pak se sebereme a půjdeme na aklimatizační výstup, který bude zároveň hledáním cesty na (bezejmenný) ledovec, po kterém později budeme chtít stoupat k vrcholu. Ledovec se ve spodní části mění v ledopád, který musíme nějak obejít. To, zda najdeme cestu, je rozhodující z hlediska naší šance vylézt na Marxe z jihu, jak jsem to vymyslel. Jestli průchod ledovcem nenajdeme, zbývá nám stále ještě normální cesta západní stěnou, jak jsme ji prošli v roce 2008.

25.7.

Ráno je mlha a mží, takže s budíkem nevstávám. Teprve kolem jedenácté se počasí trochu spravuje, takže se rozhodujeme vyrazit jen nalehko na malý výstup. Vyrážíme v jednu a stoupáme k ledovci Nišgar. Cestou se snažíme aspoň zdálky hledat naši cestu.

V pohodě docházíme k ledovci a ještě chvíli stoupáme po něm. Ve čtyři jsme ve výšce 4966m, takže i navzdory pozdnímu startu plníme aklimatizační program. Cítím se dobře.

Když odpočíváme na ledovci, začínají se trhat mraky a my (konečně!) vidíme hory. Při sestupu se úplně vyčasí, najedou všechno vypadá zcela jinak než v minulých dnech. Takovéhle podvečery si tu pamatuji... Snad máme už období špatného počasí za sebou a na činnost ve velkých výškách budeme mít hezky.

Zítra bereme stan a jdeme hledat cestu nahoru, kde se v rámci aklimatizace chceme vyspat, než se zase vrátíme do BC odpočívat před vrcholovým pokusem.

26.7.

Vstávám v 5:30 a vařím. Balíme stan a bereme věci na jednu noc. V 7:40 vyrážíme nahoru. Je zase mlha, dokonce při hledání cesty po suťovuisku trochu kufruji. GPS to řeší.

Stoupáme k místu, kde se dá řeka Nišgar přejít po zbytku ledu. Pak postupujeme sutí k rokli, kterou jsme si předem vyhlédli. Dá se jí vyjít nahoru a pak postupovat zářezem mezi morénou a sutí pokrytým ledovcem. Postupujeme až k veliké skalní věži. Tady se nám daří po hodně členitém a rozlámaném ledovci prokličkovat cca do jeho středu. Nad námi je vysoký práh, ze kterého spadá ledopád. Směrem k (orograficky) levému okraji ledovce stoupá poměrně plochý široký pás, který vypadá, že jím půjde vyjít nahoru. Není to úplně snadné, led je místy hodně strmý a musíme lézt po předních hrotech. Je třeba taky přeskočit několik trhlin. Jedna je hodně široká, Alžbětu přes ní společnými silami přetahujeme za ruce. Pomalu stoupáme a sklon se mírní. Docházíme do výšky 5280m a tady vyhlašuji pro dnešek konec. Matěj vypadá, že má dost. Hlásí, že má průjem. Já se cítím dobře. Nejsem unavený, nepociťuji (samozřejmě kromě funění) výšku.

Pracně budujeme plošinu pro stan. Matěj hlásí další zdravotní obtíže a nevypadá moc dobře, Alžběta je OK.

Ledovec pod námi nebyl moc pěkný, další postup ale už vypadá líp, uvidíme zítra.

27.7.

Tlak za hrudní kostí Matěje do rána přešel, začala ho ale bolet hlava. Jeden Ibalgin to ale naštěstí spravil.

Horší je to s počasím. Ve dvě v noci sněžilo. A sněží i ráno. Leží tu okolo 10cm mokrého sněhu, viditelnost je minimální, jsme v mlze. Původně jsme před sestupem chtěli ještě trochu nastoupat, vzhledem k podmínkám volíme sestup okamžitý.

Díky GPS i v mlze úspěšně prokličkováváme pásmem trhlin, které jsou teď podstatně hůř vidět. Navíc je “bílá tma”, takže bez navigace by sestup byl mnohem obtížnější. Strmé partie ledovce zvládáme celkem OK a opět díky GPS se nám daří i kličkování ke skalní věži pod ledopádem.

Sněžení postupně přechází v déšť se sněhem a my po morénách docházíme ke žlabu, procházíme žlabem, přejdeme po ledě řeku a pak už zbývá jen 30 minut po suti a můžeme v dešti postavit promočený stan a nastěhovat se. Tentokrát vychází singl nocleh v malém stanu (který tu celou dobu zůstal jako depo) na mně.

V kolik jsme ráno vyráželi nevím, u stanů jsme kolem jedenácté. Pršet přestává až ve čtyři odpoledne.

Udělal jsem si inventuru sladkostí (sušenky, čokolády, proteinové tyčky), vychází mi, že můžu jíst téměř tři kusy denně. K tomu mám sušené ovoce a sušené maso. Hlady rozhodně neumřu.

Nejmíň třikrát po sobě jsem vařil jídlo pro všechny já. Snad by se toho mohl zas ujmout někdo jiný. Je hodina po obvyklém čase večeře, ale nikoho to zatím nenapadlo. Tak uvidíme, sám hlad nemám a vařit se mi nechce, klidně se dnes bez teplého jídla obejdu.

Večeře opravdu nebyla.

Navečer se horami prohnal prudký vichr, pak přestalo pršet a ochladilo se. Chci doufat, že to je předzvěst změny počasí k lepšímu, zatím jsme tu neměli snad ani jeden den bez deště. To vůbec nekoresponduje s tím, jaké počasí jsme tu měli před sedmi lety.

28.7.

Snídani vařím já. Počasí je dnes jiné, než v minulých dnech. Je polojasno, když svítí slunce, je nesnesitelné vedro, jakmile slunce zmizí za mrakem, je hned velká zima. Tak to má v horách být, snad se počasí konečně obrací.

Máme volno, takže nejprve všechno suším a pak jdu na malou vycházku. Nacházím naše staré tábořiště z roku 2008. Od té doby tu asi nikdo jiný netábořil, protože to tu stále vypadá tak, jak jsme to druhého srpna 2008 opustili. Stojí tu stěna proti větru, kterou si kolem stanu vybudoval Ruda i závětří pro vaření, které je zase stavěl já. Poznávám také hranatý kámen s hladkou plochou nahoře, na kterém jsem tu sedával. Jímá mě nostalgie... Něco se tu ale přece změnilo – zmizela čistá tůňka, ze které jsme brali vodu.

Odpoledne plánujeme výstup, domlouváme detaily. Všichni jsme trochu nervózní, chceme se pokusit o vrchol. Počasí je zatím slušné, po západu slunce se (tak jak to má být) začíná prudce ochlazovat, jen kolem vrcholů jsou stále mraky.

29.7.

O půlnoci leje, v sedm ráno stále prší a je hustá mlha. Výstup odvolávám.

Během dopoledne se mlha rozpouští a nakonec je docela hezký den. Později se zatahuje vysokou oblačností. Nevím, zda jsem ráno neudělal chybu.

Po poledni stoupám po morénách nad BC až pod stěnu do výšky cca 4700m. Je odsud vidět naše výstupová trasa i místo, kde jsme měli tábor. Zdá se mi, že kdybychom ledopád dokázali projít po jeho (orograficky) pravé straně, místo po té levé, kudy jsme si nakonec našli cestu, měli bychom další postup o dost snazší. Musím si ještě promyslet, zda stojí za to hledat si v tom bludišti v ledopádu nový průstup, když už máme jednu cestu prošlou...

Našel jsem dnes úžasné výhledy na celou dolinu Nišgar i do Afghánistánu a taky místo, kde by se dala perfektně založit geocache. Mohl bych na ni na zpáteční cestě použít krabičku od lékárny.

Vrcholové pokusy

30.7.

Noc je klidná, ale v pět náhle zase prší. Naštěstí jen chvíli, ale i tak budu zase balit mokrý stan. Jinak to tady snad už ani nejde. Když v půl sedmé začínám vařit, honí se kolem mlha, ale začíná se to trhat.

Kolem čtvrt na devět vyrážíme s jídlem na čtyři noci zase nahoru do C1. Jde se mi dobře.

Svítí slunce, večer se ale zase zatahuje.

V C1 jsme v půl třetí. Cítím se skvěle, když si večer měřím tep, mám 68.

Matěj dochází zničený, původní myšlenku, že bychom C1 posunuli ještě o 100 nebo 200 metrů výš opouštíme. Vaříme a kolem šesté jdeme pomalu spát. Budíka dávám na 4:15.

31.7.

Vstávám až v pět a vařím. Sněží, je mlha, ale občas se to trochu protrhne. Je nad nulou, balím úplně promočený stan.

Po sedmé vyrážíme vstříc budoucímu C2. Musíme hodně kličkovat mezi trhlinami, dvakrát přichází s mlhou bílá tma a já jsem úplně dezorientovaný a musím vyhlásit pauzu, než zase něco bude vidět. Postupně se ale počasí zlepšuje a také se nám daří se dostat z pásma trhlin, takže můžeme poměrně plynule postupovat.

Většinu času jdeme na laně. Odpoledne táhne skupinu Matěj a dovede nás až do výšky 5800 metrů, kde stavíme C2. Alžběta má dost, má žízeň pálí ji oči. Sám jsem taky pěkně utahaný, ale funguju.

Stále je teplo, honí se mraky, chvíli padají kroupy, chvíli svítí slunce... Od čtyř do osmi nonstop vyrábíme vodu do našich lahví, abychom měli zítra co pít. V plánu je budíček o půlnoci.

Marxe i výstupovou trasu máme jako na dlani, tak snad zítra nebude moc mlhy, abychom se potmě dokázali zorientovat.

1.8.

Dlouhý den.

O půlnoci vstáváme a vaříme, vycházíme před druhou ranní. Sněží, ale dají se aspoň tušit skály po stranách úzkého údolí, kterým stoupáme, takže i téměř poslepu jakž-takž dokážeme držet směr. Alžběta není zrovna OK, později zvrací snídani ale dokáže na laně držet tempo. Později jí začíná být zima, bere si péřovku.

Spolu se světlem bohužel přichází hustá mlha a vítr, stále sněží. Střídáme se s Matějem ve šlapání stopy. Dole byl sníh rozměklý a šlapání bylo opravdu namáhavé, s narůstající výškou se ale ochlazuje a sníh je pevnější.

Postupně přebírám vedení, ale mám problémy s “bílou tmou”, kterou procházíme. V difuzním světle nejsem schopen rozpoznat terén, nevím kam šlapu, jsem dezorientovaný a často zakopávám. Fyzicky to ale jde, dokážu celkem plynule jít do kopce.

Stopku nám vystavuje výška 6300 metrů. Viditelnost je sotva 5-10 metrů (vlastně se to ani nená pořádně odhadnout) a my jsme zasekaní mezi séraky a trhlinami. Ať se vydám kterýmkoli směrem, nic nevidím do okamžiku, kdy se těsně přede mnou náhle v mlze objeví nějaká propast. Připadá mi to jako hodně nebezpečné, musíme něco vidět, abychom se dokázali rozhodnout, jak se odsud dostat. Jinak je to moc velké riziko.

Rozhoduji se vykopat díru do sněhu a zkusit v ní počkat, zda se počasí případně nezlepší. Je 5:30, dáváme si nejprve hodinu. Zakrýváme se Matějovou termofólií. Alžběta hlásí zmrzlé nohy, sundává si v díře boty a asi v 6:15 jí začínám rozmasírovávat necitlivé prsty. Při tomhle se ale už k nám nevejde Matěj, takže musí ven a stát na větru. Naštěstí není velká zima, i tak to ale není určitě ani trochu příjemné. Asi po hodině jsou prsty OK, zato počasí je ještě horší. Čekali jsme tu tedy celkem dvě hodiny a teď se rozhodujeme to zabalit a jít dolů.

Místy je trochu vidět naše stopa, místy jdeme poslepu jen podle GPS. S klesající výškou se otepluje a zmenšuje se vítr, mlha je ale stále hustá.V devět hodin ležíme ve stanu a hned všichni usínáme.

Kolem poledne probírám s Matějem, zda a jak udělat zítra reparát pokusu o vrchol. Alžbětě není dobře a když nám nahlásí, co jí je, ukazuje se, že -aniž to tušila- vyjmenovala všechny typické příznaky akutní horské nemoci. (nevolnost, nucení na zvracení, nechutenství, bolest hlavy, která neustupuje ani po Ibalginu). Opravdu nevypadá dobře a zdá se, že se to zhoršuje.

Alžběta tedy zítra žádný reparát neudělá. A neuděláme ho ani my, protože Alžběta musí ještě dnes nutně sestoupit.

Ve tři se balíme a jdeme dolů. Alžběta naštěstí funguje, takže jsme v šest hodin unavení a deprimovaní z toho, jaký to vzalo najedou rychlý konec v C1. Alžbětě těch 600 metrů sestupu prospělo a cítí se líp, dokonce trochu jí.

2.8.

Ráno jsme všichni zvadlí, balíme a jdeme dolů. Cestou si uděláme ještě vyhlídkovou odbočku nad ledovec Nišgar.

Večer vymýšlíme, čím vyplnit zbytek času do odletu, počasí totiž bylo včera i dnes opravdu hnusné. Chodili jsme mlhou podle GPS, tápali bílou tmou, stále nad námi visí tlustá vrstva mraků, kvůli které GPS ani pořádně neměří...

3.8.

Noc byla chladná a když brzy ráno vykouknu ze stanu – vidím vrcholové počasí! Je jasno! Na rozdíl od téměř všech předcházejících nocí ani nekáplo.

Ze skleslosti je najednou zase činorodost - balíme, jdeme znovu nahoru! Chvíli dokonce uvažuji nad tím, že bychom dnes zkusili dojít až do C2, ale s tím (asi správně) Matěj ani Alžběta nesouhlasí.

V devět vycházíme a ve dvě jsme v pohodě v C1. Jednom ve strmé části ledovce měla Alžběta najednou problém s jednou z trhlin, ačkoli jsme ji už předtím přecházeli několikrát.

Odpoledne vaříme a relaxujeme, počasí je docela přívětivé. Večer se ale zatahuje a trochu prší, tak uvidíme, co bude ráno.

4.8.

Večer pršelo, pak přišla mlha. Byl jsem přesvědčen, že tím tenhle pokus o vrchol končí. O půlnoci se ale všechno rozpustilo, byly vidět hvězdy a já věřil, že to snad může vyjít, že stále máme šanci na vrchol. Protože jsem špatně spal, zaregistroval jsem i to, že se mlha zase brzy vrátila a že brzy potom začalo opět pršet.

Ráno je stále hustá mlha, viditelnost max. v desítkách metrů, k tomu padá mokrý sníh. Je to snad nejošklivější počasí, jaké jsme tu zatím měli.

Matěj chce rozhodně pokračovat do C2, věří, že zítra by mohlo být na vrcholový pokus hezky. Já hodně dlouho váhám a nakonec jít nahoru odmítám. Zvážil jsem všechno, co tu zatím počasí provádělo a nevěřím, že se to zlepší. Zdá se mi zbytečné jít zase úplně poslepu nahoru jen proto, abychom zítra zase sestupovali. Alžběta mě přesvědčuje, že zítra může být dobře. Může, ale nevěřím tomu. Atmosféra ve stanu houstne, musíme se nějak dohodnout. Všichni komunikujeme korektně, to se mi líbí.

Navrhuji Matějovi a Alžbětě, že sám sestoupím do BC (to bez potíží zvládnu) a oni dva mohou udělat další pokus, když věří na zlepšení počasí. Zdá se mi to být přijatelný kompromis – každý dosáhne toho, co chtěl a riziko se nijak podstatně nezvýší. Opravdu nerad bych někoho připravil o jeho šanci.

Problém je v tom, že Alžběta tu od začátku funguje jako takový můj vagónek, tedy nesamostatně. Co se horského programu týká, není autonomní. Proto je mi na 90% jasné, že svým rozhodnutím sestoupit vlastně rozhoduji i za ni a de facto tím stavím Matěje před hotovou věc – pro pokračování co C2 nebude mít parťáka. Jenže já tu nejsem v roli psychologa ani tatínka, který by měl z Alžběty udělat samostatnou bytost... bohužel pro Matěje. Ačkoli mě to mrzí, nic s tím neudělám.

Alžběta se s Matějem beze mě jít bojí, ačkoli ji oba přesvědčujeme, že nemá proč. Volí proto taky sestup a Matěj nemá na vybranou, sám nahoru jít nemůže. Vidím Matějovo odhodlání a je mi ho líto, sám nahoru ale nechci a Alžběta – viz výše.

Takže balíme (sněžení se mezitím proměnilo v déšť) a jdeme zase dolů. Doufám, že se dostaneme z mlhy (tedy pod mraky), ale je to spíš jako bychom se nořili do hlubiny. Mlha houstne každým metrem, o který klesneme. Teprve u tábora se dostaneme těsně pod dolní hranici mraků. To znamená, že jen mezi BC a C1 je 800 metrů silná vrstva mraků, kdoví kolik jich je ještě nad C1.

Odpoledne se mraky nad BC trochu zvedají a ta duchna nad námi už nevypadá tak strašně ponuře, jako když jsme sem přišli. Kdyby bylo zítra hezky, hodně by mě to mrzelo, hlavně asi kvůli Matějovi. Alžběta si vybrala mě jako svého vůdce a nezbývá jí tedy než akceptovat i mé případné omyly, Matěj je ale silný samostatný. Jinou skupinu ale zkrátka nemáme, musíme spolu nějak fungovat.

Snad je to tím, jak jsem rozčarovaný z neúspěchu, všímám si víc toho, jak ne/samostatně tu Alžběta funguje. Během dne dnes ode mě potřebovala vědět, zda si má brát brýle proti slunci, několikrát se mě při překonávání trhlin ptala, zda to zvládne. Jako bych byl její tatínek a ona malá holka. Včera při cestě do kopce držela bez problémů tempo, dokud šla za mnou. Jakmile ale ztratila z nějakého důvodu se mnou kontakt, okamžitě zpomalila a začala dělat spoustu zastávek, vlastní tempo neudrží. Za celou dobu se taky ani jednou nepostavila do čela skupiny. Jakmile se dostane dopředu (i v úsecích, kudy jsme už několikrát prošli), okamžitě zastaví a čeká, než ji někdo předejde.

Matějovi pro změnu nerozumím. Někdy projevuje velkou energii, někdy zase naprostou pasivitu a nekomunikativnost. Někdy úplně přestane mluvit, jen mlčky stojí se sklopenou hlavou a rýpe hůlkou do země, jindy je hovorný, vypráví vtipy a ponocuje. Včera mi nejprve správně rozmluvil nápad dojít až do C2, aby se po třech hodinách stoupání zeptal, zda dnes jdeme do C2. Asi už zkrátka patříme do příliš vzdálených generací...

5.8.

Je krásný den. Včera jsem se rozhodl špatně. Po dni s nejhorším počasím přišel dokonalý den a my dnes měli stoupat na vrchol. Místo toho půjdeme pryč, protože další pokus už nestíháme. Mám se s čím vyrovnávat.

Považoval jsem za slušné se Matějovi za svou chybu omluvit. Ne že by mu to k něčemu bylo.

Alžběta je uražená, že jsem se neomluvil i jí. Zapomíná ale, že jsem ji včera přesvědčoval, ať jde nahoru, když věří,že bude dobré počasí. Ona se na rozdíl od Matěje mohla rozhodnout pro výstup i pro sestup. Sama se rozhodla pro sestup. To Matěj už na vybranou neměl. Pokud by se měl někdo někomu omlouvat, tak ona jemu.

Ale je pochopitelné, že jsme dneska všichni otrávení a z toho pak vyplývají drobné konflikty, to se zase jistě srovná.

Kolem poledne jdu založit cache na travnatou plošinu asi 200 výškových metrů nad táborem. Uložil jsem ji hodně bytelně, postavil jsem pro ni mohutného mužíka přimknutého k velké skále. Použil jsem tubu od šumivých tablet, v mužíku by měla být chráněná před deštěm a snad i před sněhem, skála ji ochrání před případnými padajícími kameny.

Ve tři začínáme zase všichni spolu mluvit, domlouváme další program. Existuje ještě možnost stihnout vrchol i letadlo, ale je to bez časové rezervy na cestu do Dušanbe. Opět jsem to já, kdo do toho nechce jít. Už mě v téhle zemi na silnicích potkalo dost problémů, abych cestování bez časové rezervy odmítl. Alžběta opět nechce jít sama s Matějem. Zbývá už tedy jedině sestup. Půjdeme zítra až do Vrangu, jen se cestou stavíme u Druhé salaše.

Z Vrangu bychom se jeden den mohli vydat k termálním pramenům do Širginu a pak vyrazit via Chorog, Dušanbe.

Dnes jsme v horách sedmnáctý den a teprve dnes přišlo takové počasí, jaké tu pamatuji z roku 2008, kdy takhle bylo téměř neustále. Ráno je zima, přes den paří slunce. Navečer se na hodinu přižene vítr, zdvihající oblaka prachu (to se letos zatím nekoná, je ještě po neustálém sněžení a deštích moc mokro), přičemž na vrcholcích v tu chvíli sněží. V noci je pak jasno a zima. Letošní počasí bylo opravu mizerné...

Sestup, Vrang, Širgin

6.8.

V stáváme v pět a v sedm vyrážíme dolů. Brod tentokrát musíme opravu brodit, není to ale problém. V deset jsme u Druhé salaše, Alžběta s Matějem tam jdou dělat nějaké transakce se zbylými zásobami. V poledne jdeme dál a v šest večer jsme pěkně utahaní dole ve vsi.

7.8.

Jdeme pěšky do Širginu k minerálním pramenům. Kus nás bere nějaké auto. Nejprve si dáváme z pramene minerálku a pak se kousek vracíme k lázním. Dámská část bezplatných lázní je špinavá, má ucpaný odtok, tak se všichni i s Alžbětou koupeme v pánské části.

Odpoledne se s Matějem jdeme podívat na pevnost u řeky. Cesta je částečně pod vodou, která místy dosahuje po kolena.

Pevnost je jen pár zbytků zdí na malém kopečku. Okolní krajina je ale fascinující. Je to štěrková a písečná říční náplava ohromných rozměrů. Chtěl bych úžasný dojem z toho prostoru a světla nějak vyfotit, ale nevím, zda se mi to podaří.

Večer jednám s naším domácím o odvozu do Chorogu. Žádá minimálně 150 somů za jednoho, já jsem ochoten jít maximálně na 400 somů za všechny. Nedohodli jsme se, zítra si něco budeme muset najít sami.

Chorog, Dušanbe

8.8.

Brzy ráno jdeme do centra Vrangu. Alžběta zkusí jen tak pokusně mávnout na kamion – a ten zastavuje! Je ale ochotný vzít jen dva lidi. Já si díky své ruštině poradím, takže pojedou Alžběta s Matějem.

Docházím do centra a za hodinku už sedím v maršrutce do Iškošimu (40 somů). Tam se mi po další hodině daří najít auto do Chorogu (přidává se ke mně mladý Francouz) za 50 somů.

Ve dvě jsem v cíli. Kamion s Alžbětou a Matějem jsme někde cestou předjeli, jsem tu dřív než oni. Než se ale stihnu v našem hotelu vybalit, jsou tu také.

Večer jdeme do Městského parku. Je tu spousta atrakcí, je to tu pěkné a docela to tu žije.

9.8.

Jdeme na trh, prohlížíme si stadion, v parku si dáváme pivo, které podle etikety “uvařili tádžičtí mistři podle originální maďarské receptury”, kupujeme dobroty, prostě volný den...

10.8.

Pan domácí ještě spí, takže peníze za hotel necháváme na stole v pokoji.

Cena byla 10$ za osobu a kurz je cca 6,40 somů za dolar. Já s Matějem platíme normálně, Alžběta ale podle kurzu 5,60 somů za dolar, za který prý v Dušanbe somy kupovala. I kdyby to byla pravda, tak v Chorogu je ve všech bankách kurz 6,40. Nepřipadá mi to od Alžběty zrovna slušné. Podle ní je to ale OK, dokonce se mi pomocí nějakého doblethinku pokouší dokázat, že tímhle způsobem vlastně na hotelu tratí. Zjevně jí připadá normální, že platí podle vybájeného kurzu (poději v Dušanbe vidíme, že je tu stejný kurz jako v Chorogu, Alžběta asi něco popletla), mně je to ale trapné za ni...

Daří se nám najít auto za pouhých 220 somů za jednoho a po vyčerpávající cestě jsme ve dvě ráno v Dušanbe.

11.8.

Do rána spíme na lavičkách u letiště, pak se přesunujeme do noclehárny u budovy Maorif. Můžeme tu spát buď v buňkách (po třiceti somech) nebo si na hřišti postavit stany (15 somů) - volíme stany.

Je mi zle, takže zbytek dne trávím střídavě ve stanu a na odpudivém záchodě.

Stany máme postavené na hřišti, večer se sjíždí hromada malých kluků a na tomtéž hřišti mají fotbalový tréning! Ale to je prý OK :)

12.8.

Je mi líp, tak se sám vydávám na procházku. Dojdu až k botanické zahradě (vstup za 5 somů), která je moc pěkná. Chtělo by to ale tak půlden, který nemám.

Odpoledne balíme a jdeme si sednout do příjemné restaurace v parku, kde nakonec trávíme čas až do večera. Pak se přesouváme na osvědčené lavičky u letiště. Nad ránem odlétáme domů.