Pik Karla Marxe 2008 - První český výstup na Pik Karla Marxe (6734m) v Tádžikistánu

Další celé deníky:
Rudův	Járův

Tomášův deník

Čtvrtek 10.7. - den 1

Cestou na Zličín nám začalo hořet metro. Na Národní třídě se extrémně rozeřval jeden z motorů a na Karlově náměstí stoupal ze sousedního vagónu dým. Vystoupili jsme a doprava na celé trase B byla zastavena.

Závada nakonec nebyla fatální. Souprava odjela a provoz byl obnoven po necelých deseti minutách. Zbytek cesty do Ruzyně proběhl bez nehod.

Moje bundy mají kapsy nadité věcmi a díky tomu nemám nadváhu - a nemá ji ani nikdo z kolegů. Personál letiště má dobrou náladu, všichni se nás vyptávají kam jedeme a přejí úspěch.

V Petrohradě je před pasovkou šílený dav. Připomíná mi to naši cestu z roku 1999, tehdy to tu bylo strašné. Tentokrát je to ale přece jen lepší a za 50 minut jsme v Rusku. Na Terminál 1, odkud máme pokračovat, nás zdarma převeze mikrobus, stačí se obrátit na správné okénko a všechno tam zařídí.

Čas odletu není v devět, budeme mít zpoždění a poletíme až v jedenáct - to nám ale nijak nevadí.

U odbavení se tu váží i kabinová zavazadla a tak máme celkem 28 kg nadváhy.Ve skutečnosti máme mnohem víc, ale víme jak aspoň trochu obelstít váhu a taky máme každý v oblečení aspoň 10 kg věcí. V pokladně pro placení nadváhy berou jen ruble. V Praze na sídle letecké společnosti nás ovšem ujistili, že tu budeme moci zaplatit eury. Rubly nemáme a zpět ke směnárně nás přes bezpečnostní kontrolu nikdo nepustí. Zaplatit tedy nemůžeme. Neřešitelná situace. Platím tedy nakonec přímo dámě u odbavení, ona prý to pak rozmění a zaplatí v rublech za mne - to chci vidět! 150 euro není málo, ale víc už po nás snad nikdo nebude nikde chtít, můžeme tedy na pasovku a do letadla.

V jedenáct se stále nic neděje, ve čtvrt na dvanáct nás začínají nakládat do autobusů a o půlnoci konečně letíme. Venku je šero, dole svítí Petrohrad, řeky i Ladožské jezero se krásně lesknou, vypadá to překrásně.

Nemám tu žádné místo na nohy.

Pátek 11.7. - den 2

V šest jsme v Dušanbe. Je dost teplo, to ale ještě nic není proti vedru, jaké nás čeká odpoledne. Batohy dorazily v pořádku, takže se v parčíku před letištěm převlékáme z horolezeckého do něčeho lehčího. Směňujeme peníze a nakonec se nám po troše pátrání daří nalézt i autobusové nádraží, odkud se jezdí do GBAO. Okamžitě máme řadu nabídek na odvoz do Chorogu za nejrůznější ceny. Všechny ale výrazně převyšují těch 100 Somoni, což je cena uvedená na jakémsi papírku vylepeném na restauraci. Sedíme v klidu ve stínu před restaurací a tvrdošíjně odmítáme všechny nabídky převyšující 150 Somoni. Řidiči do nás hustí, že takhle lacino nás tam nikdo nedoveze, že ten papírek nic neznamená a podobně. Jeden z nich je zvlášť neodbytný a stále za námi chodí s nabídkami na cestu do Chorogu za 200 Somoni. Odmítám a vyslovuji poslední slovo - 170 S. Náš neodbyta snad ještě dvacetkrát přišel se stále stejnou nabídkou - a já stále odmítám. Přesedáme si na zahrádku blízké restaurace a stále odmítáme. Mezitím Ruda s Honzou zkoumají, zda se tímhle směrem nejezdí z Dušanbe i odjinud. Nejezdí. Já se pak jdu projít a když jsem zpět, sedí u stolu s kolegy další z řidičů a nabízí jim cenu 200 S. Jsme z toho všeho už trochu unavení, trávíme tu koneckonců už skoro celý den, chceme to vzít. Už to vypadá na dohodu, když tu šofér začne s tím, že máme prý moc bagáže, za kterou taky musíme zaplatit. Jako by do té chvíle naše batohy nestály vedle něj a zjevily se teprve teď. Posílám ho definitivně do háje. Přesto ještě snad dvacetkrát nabízí cenu 200 S a jakmile naznačíme zájem, začne cenu šroubovat. Ke konci jsem na něj už dost ošklivý, říkám, že mu nevěřím a dost otevřeně naznačuji, co si o něm myslím, když nedodržuje ani to, co sám navrhl - on je ale asi splachovací.

Jára tuhle nejistou situaci nese dost těžce, my ostatní předpokládáme, že brzy ráno bychom snad mohli jet za 150 S, jak nám tu kdosi naznačil.

Tu se dáváme do řeči s mužem od vedlejšího stolu, ptá se nás kam jedeme a nabízí odvoz ne do Chorogu, ale až přímo do Vrangu! To je přesně náš cíl! A za celou tuhle cestu chce 250 S za jednoho. Nesmlouvá, nediskutuje, prostě nabízí cenu. Bereme to. Pojedeme ale až zítra v poledne. Šofér je navíc ochoten nás v Chorogu zavézt k nějaké turistické bázi, kde se budeme registrovat. To se mi trochu nezdá, registrovat bychom se měli na OVIRu. Z Vrangu pochází, má tam dům i rodinu a možná bychom se s ním mohli svézt i zpátky. Na rozdíl od těch místních tlučhubů v nás budí důvěru.

Spát budeme přímo na autobusovém nádraží na terase restaurace. Sympatická paní šéfová nám to dovolila.

Během dne se s námi ještě spřátelil jeden devatenáctiletý student, který si na nás chtěl pocvičit svou angličtinu. Dal nám adresu na dům svého otce pod horami a doporučil několik míst, kde prý jsou termální zřídla. Možná to využijeme na zpáteční cestě.

Dneska bylo celý den děsné vedro. V šest jsem měřit teplotu senzorem na svých hodinkách. Když jsem je sundal z ruky, tak se místo obvyklého ochlazování na okolní teplotu začaly naopak ještě zahřívat. Teplota se zastavila na hodnotě 38,3 stupně. Odpoledne tu muselo být hodně přes čtyřicet.

Jsou tři čtvrtě na devět. Někdy kolem sedmé se šli Honza s Járou projít a zatím nejsou zpátky. Začíná se šeřit.

O patnáct minut později jsou kluci zpět. Jára je z města tak nadšený, že tam vyráží ještě jednou sám. My ostatní jdeme spát do maršrutek, které nám nabídli šoféři.

Sobota 12.7. - den 3

Vyrážíme naposledy do města. Když se spletí uliček blížíme k autobusovému nádraží, zdravíme velkou skupinu Tádžiků. Ti nás zvou k sobě domů, že tu prý je "svatba". Není to svatba, ale rodinná sešlost, večer se tu bude konat obřízka a to je příležitost k oslavě. Sedíme u stolu, jíme plov, sladkosti a ovoce.

Na autobusovém nádraží jsme kolem poledne, a to je brzy. Čas se vleče, přicházejí a zase odcházejí různí lidé, pořád tu někdo s někým něco řeší.

Vyjíždíme kolem šesté. Je vedro. Silnice ujde. Míjíme několik policejních kontrol, které se odbývají drobným úplatkem (5 S). K večeři mám vynikající hustý a mastný vývar.

Neděle 13.7. - den 4

V noci jsem nespal. V plné maršrutce to nejde. Není o co si opřít hlavu, opěradlo mi sahá jen někam po lopatky. Sesunout se na sedačce trochu níž samozřejmě taky nejde, v tom zase člověku brání další cestující a bagáž. Občas aspoň trochu zaklimbám.

Honzovi není dobře.

Den pomalu plyne, kilometry ale moc neubývají, protože cesta není dobrá. Přejíždíme vysoké sedlo (3250 m). Tady je silnice zvlášť mizerná. Dole v řece občas leží rozbitý tank, prý z doby občanské války.

Kolem jedenácté dopoledne absolvujeme první vojenskou a policejní kontrolu a vjíždíme do první části GBAO. Dál pojedeme až do Vrangu po afghánské hranici. Řeka Vanž, podle níž jedeme, je široká, nesmírně mohutná a prudká. Jsou na ní děsivé vlny a peřeje.

V Chorogu jsme kolem půl sedmé večer. Mezitím jsme vzali jednoho staříka jako stopaře. Když vystupoval, asi spolu s ním vypadla z auta i jedna z Járových maratónek.

Je neděle, na OVIRu nás odpálkovali, že prý máme přijít zítra. Tady se ukázalo, jaké jsme měli štěstí na našeho řidiče. Má tu známého a za 20 S z ručky do ručky jsme asi po hodině úřadování registrovaní. Oficiální poplatky ovšem musíme samozřejmě taky zaplatit, dělá to na osobu 15 $ a 25 S. Náš šofér nám navíc dokázal sehnat kopie pasů a víz, což je pro registraci nutná podmínka.

Po večeři pokračujeme bez ohledu na to, že řidič už jede před 24 hodin bez jediné delší zastávky. Do Vrangu je to ještě 200 km. Nakládáme a vykládáme po cestě různé lidi a věci a dokonce asi na hodinku stavíme, aby se řidič vyspal. Ve Vrangu jsme za svítání - v půl šesté ráno. Po nekonečných šestatřiceti hodinách stojíme před domem našeho šoféra. Dostáváme vykázaný jeden pokojík, stěhujeme do něj své strašlivě zaprášené batohy a za pár okamžiků už spíme.

Pondělí 14.7. - den 5

Vstáváme až kolem jedenácté. Honza má střevní chřipku a vůbec nevypadá dobře. Paní domácí nám dává snídani. Šoférův malý syn nás pak vede do centra kišlaku, kde si u cisterny kupujeme pět PET láhví s benzínem. Pak na trhu pořizuji 4 kg cibule. Česnek bohužel nemají.

Nějak se mi doma při přípravě map podařilo poplést souřadnicovou síť, horizontální směr nějak nesedí. Samotné body jsou naštěstí v GPS správně. Odbočka z hlavní, kde bychom se měli vydat na pěšinku směrem k ledovci Nišgar, je od našeho noclehu asi 700 m.

Večer pozval náš domácí majitele oslíka. Po půlhodinovém handrkování jsme se dohodli, že vezme jednoho osla a na něj naloží dva naše batohy. Třetí batoh ponese sám. To vše za 60 S. Pod čtvrtým batohem se prostřídáme. Vyrážíme ráno v šest. Po cestě jsou prý dvě salaše, až k té druhé vede cesta - to je tedy asi ta, co máme na mapě.

Večer si povídáme s Bekem - tak se jmenuje náš domácí. Za Sojuzu bylo líp. Tanky v řece, které jsme viděli cestou, jsou z doby občanské války. Bekovi je 46 let, 35 let už dělá řidiče. Až se vrátíme z hor, bude mít už z opravy svůj džíp, tím tuhle cestu prý stíhá za 15 hodin. Bude to ale taky dražší - po 300 S. Za ubytování a stravu si prý vezme, kolik mu dáme. Dostal stovku a vypadal spokojeně, myslím, že padesát by asi bývalo stačilo. Na druhou stranu nám ale opravdu dost pomohl - s registrací, bydlením i oslíky. Udělám mu doma nějakou reklamu, vzal jsem si jeho adresu, telefon a poznávací značku džípu.

Úterý 15.7. - den 6 a 1. den v horách

Rudův budík nebudil, či co. Probral jsem se ve tři čtvrtě na šest. Oslík už stál venku. Naštěstí máme sbaleno už od večera, takže -i když ve spěchu- se nám daří ve čtvrt na sedm vyrazit. K snídani jsem měl ovšem jen šálek čaje, víc jsem nestihl.

V noci jsem měl neuvěřitelně živý sen. Byl jsem v auditoriu na přednášce, kterou měla B. S B. jsem se neviděl skoro 20 let. A teď jsem ve snu právě na její přednášce o jazykovědě! Má ji perfektní, dokonce některé ukázky textů čtou smluvení partneři z pléna. Moc se mi to líbí. Pak ale někdo z publika kdovíproč ztropí skandál a přednáška končí. Hned potom jsme s B. v parku a bavíme se, jako by tu nebylo těch dvacet let.

Dneska ráno má střevní chřipku pro změnu zase Jára. Přesto si bere malý batůžek, on prostě stále musí někomu něco dokazovat. Inu, jeho věc.

Stoupání je zpočátku celkem příjemné, jak ale začíná být stezka strmější, oslík nechce jít. Oslař ho musí postrkovat, nadává mu a bije ho holí. S velkým batohem na zádech to ale nezvládá, takže ho od něj bereme a neseme si tak dva velké a dva malé batohy sami. Jára sotva plete nohama...

Postupujeme dost pomalu. Je vedro, voda nám dochází. Kolem jedné hodiny jsme u první salaše (cca 3800 m). Máme za sebou asi 1000 m převýšení. Stezka tu pokračuje ještě 300 m přibližně po vrstevnici a pak končí u strže, kde je malý pramínek. Bereme s Honzou vodu a vracíme se k ostatním. Jára začíná být dost mimo, nekomunikuje, jde ale dál.

Od salaše se musí šikmo vlevo nahoru, aby se strž s pramínkem obešla. Pak se ještě jednou zatočí přímo doleva nahoru svahem po strmých serpentinách. Tady potkáváme sestupujícího muže s oslíkem. Za 30 S nám vezme druhé dva batohy. To je dobře, protože už i Honza toho má evidentně dost a Ruda už nějaký čas hlásí potíže s výškou. Jára nemluví.

Cestička nás vede až do výšky 4000 m, máme tedy dnes nastoupáno přes 1200 m! Vzhledem k tomu, že to je náš první den v horách a jaké nás stíhají choroby, považuji to za neuvěřitelný výsledek.

Přecházíme po suti nad druhou strží. Natáčím oslíka, jak s oslařovou pomocí přechází nejstrmější úsek. Má ho už úspěšně za sebou, takže vypínám záznam. V tom okamžiku osel uklouzne a už se i s oslařem valí v kotrmelcích dolů! Vypadá to děsivě. Pád končí jako zázrakem na malém balvanu v suti asi 6 m pod cestou. Mohl ovšem skonči i o 60 m hlouběji... Osel leží pod batohy, muž tu změť zdola podpírá, aby se zase nedala do pohybu. Dobíhám tam jako první a opatrně se sutí spouštím dolů. Postupně dorazí i ostatní. Nikdo nemá po ruce nůž, takže musíme bagáž ze zad zvířete pracně odvazovat. Nejprve vytlačíme nahoru osla, který je kupodivu docela v pořádku. Pak vytáhneme na cestu i batohy. Oslaři se vůbec nic nestalo, je to zázrak.

Přes zbytek strmého úsek batohy přeneseme a pak zase končí na zádech nebohého oslíka. Následuje 200 výškových metrů sestupu k řece. Oslík dolů ale jít neumí (nebo nechce). Dostali jsme špatné zvíře, ten druhý, kterého jsme si dojednali cestou, se sestupem problémy nemá. Vidím najednou našeho oslaře, jak nese na zádech jeden batoh a vede vyloženého osla. Druhý, shodou okolností právě ten nejtěžší batoh je tedy někde nahoře, kde ho mají na starosti Honza s Rudou. Ti jsou ale oba už dost hotoví... Nechápu sice dost dobře, kde na to ještě beru sílu, ale dokážu vydupat zpátky asi 150 m převýšení, sebrat batoh a sejít s ním dolů k řece. Tady ho znovu, tentokrát už naposledy, dostane na hřbet náš oslík a pomalu se prakticky po rovině vlečeme ke druhé salaši. Dorážíme sem v šest hodin, po dvanácti hodinách cesty.

Celou cestu jsme měli málo vody. Snažil jsem se v pití omezovat, aby ho víc vyšlo na kolegy, kteří na tom byli hůř. Když docházíme k salaši, mám z žízně afty na měkkém patře, nemůžu polykat. Po pár doušcích vody z pramene se to ale rychle spravuje. Vyrovnáváme se s oslaři (tomu prvnímu platím místo 60 S jen 40, třetí batoh jsme si koneckonců skoro celou cestu nesli sami - neprotestuje) a kolem desáté jdeme spát. Zítra bude volno.

Středa 16.7. - den 7 a 2. den v horách

Vyspáváme do deseti. Járovi je stále zle, Rudu i Honzu trápí bolest hlavy (to měli ostatně už včera), během dne to ale postupně odeznívá. Já se zatím cítím OK, jen mám trochu zvýšený tep (75).

Relaxujeme a odpoledne se (bez Járy, který je kvůli průjmu slabý) jdeme podívat ve směru naší další cesty.

Asi po 1 km přitéká zleva řeka, kterou je třeba přebrodit ráno, než se rozvodní. Rozhodujeme se brzy ráno přesunout všechny věci za řeku, nechat je tam a s polovinou věcí a jedním stanem pokračovat nahoru k čelu ledovce Nišgar. Postavíme tam stan, necháme v něm věci a vrátíme se přenocovat k soutoku. V dalších dnech se pak přesuneme nahoru se zbytkem věcí.

Čtvrtek 17.7. - den 8 a 3. den v horách

Budíček je ve tři čtvrtě na čtyři. Rudovy hodinky ho opět neprobudily. Tentokrát má ale Ruda omluvu, protože teď zase chytil střevní chřipku on. Při balení vypadá, že sebou co chvíli sekne. Balíme v úplné tmě. Honzovi přestává pomalu svítit čelovka. Náhradní baterie nemá. Jdu s Rudou a pomalu se blížíme k soutoku, kluci šli před námi. U soutoku je ale jen Honza. Jára prý šel ještě někam proti proudu. Přecházím potok. Je dost prudký, raději s Honzou napínáme lano. Pak posílám Honzu hledat Járu a sám postupně nosím přes potok všechny batohy. Přechází taky Ruda. Nabral jsem si vodu do levé boty.

Honza se vrací s tím, že zahlédl Járu vysoko proti proudu na druhém břehu. Pak přechází sám a nese s sebou tašku s potravinami, což vzhledem k její váze není žádná sranda.

Vybalujeme věci na plácku, který jsme si vyhlédli přes vodu už včera. Honza z muldy volá Járu, který jde kamsi pryč a neví o nás.

Konečně jsme všichni na místě. Ruda tu dnes zůstává, stejně by o mnoho dál nedošel. My ostatní bereme batohy a začínáme stoupat k vodopádu. Je to asi 200 výškových metrů. Tam kolegy nechávám a jdu nalehko zjistit, zda se dá vyjít po skalách podél vodopádu, nebo zda je nutné to celé obcházet suťovými svahy vlevo. Projdu kolem vodopádu skoro až nahoru a teprve poslední metry mě donutí uhnout žlabem doleva vzhůru. Je to úplně poslední žlab, zdola se na první pohled zdá být ucpaný obrovským balvanem. Dá se tu vylézt nahoru, to bude asi naše cesta. Zpět se vracím suťovisky. Sestupovat se tudy dá, ale na výstup to není dobré. Bereme batohy a stoupáme nahoru. Lezení žlabem není nic příjemného, je plný suti, kameny zarostlé do nepevné hlíny, strmý. Mám z toho trochu obavy.

Dál se pokračuje nekonečnými suťovisky. Docházíme pod čelo ledovce přicházejícího zprava a ve výšce 4400 m stavíme stan na místě, kde se řeka široce rozlévá mezi dvěma strmými úseky. Přesněji řečeno stan stavím já, Jára se jen svalil na suť a okamžitě usnul a Honza je rád, že je rád. Do stanu ukládáme věci a chvilku po třetí hodině se zase pouštíme dolů. 450 m výstupu nám zabralo celkem šest hodin, dole jsme během dvou hodin. Jsme hodně unavení.

Pátek 18.7. - den 9 a 4. den v horách

Budíček je ve tři čtvrtě na šest. Vaříme vydatnou snídani a pomalu balíme. Přišli se na nás podívat dva kluci ze salaše. od Honzy dostali trochu sušeného masa, tak teď sedí na kameni, žvýkají a pozorují nás.

Vyrážíme ve tři čtvrtě na devět. Pomalu stoupáme. Ve skalách u vodopádu se pode mnou vylomí kámen a protože mám rozepnuté postranní zipy kalhot, levé stehno to odnese krvavou odřeninou. Do dalšího stoupání si zipy raději zapínám. Když vylezu i žlab, jsem rád, že to tu už nebudu muset snad nikdy znovu nahoru absolvovat, je to opravdu ošklivé místo.

Kolem druhé jsme s Járou u stanu. Kolegové docházejí asi o 20 minut později. Oproti minulým dnům se mění počasí. Fouká vítr a začíná se zatahovat, zatím jsme tu měli stále jen jasno. Přesouváme první stan na vhodnější místo a konečně budujeme náš základní tábor.

Vítr zdvihá jemný písek, je ho všude plno a neexistuje způsob, jak se ho zbavit. Máme ho v očích, šatech i v jídle.

Honzovi je opět zle, bolí ho hlava, navíc se zdá, že taky dostal průjem, co už zkosil Járu i Rudu. Ordinujeme mu osvědčené antibiotikum, k tomu endiaron a proti bolestem hlavy Paralen. A samozřejmě živočišné uhlí. Léků jak ve špitále. Většinu odpoledne i večera Honza spí.

K večeru se zpoza hřebene začíná přelévat mlha. Vrcholky nad námi mizí v mracích. Několikrát jemně prší, ale aby se přestalo prášit, na to takové deštíky nestačí.

Sobota 19.7. - den 10 a 5. den v horách

Volný den. Vstávám, až když slunce začíná svítit na stan, tj. v devět hodin. Kolem šesté ráno vypadal Honza ještě dost špatně, ale začal hodně pít a kolem deváté se cítí o dost lépe.

Ruda dlouho rozebírá a čistí vařič. Všudypřítomný prach se dostal dovnitř a dokázal ucpat trysku. Oprava se zdařila. Jsem rád, s jedním vařičem by to tu ve čtyřech lidech bylo dost složité.

Vydatně snídáme a pak se poflakujeme po okolí.

Odpoledne se Ruda vydává na procházku nahoru, aby konečně zahlédl ledovec Nišgar. Podařilo se mu vystoupat asi 400 m a dojít téměř k jeho čelu. Víc než čelo nezahlédl, ale to, co viděl, prý vypadá schůdně.

S Honzou vymýšlíme fotografie pro sponzory. Já zkouším fotografovat panoramata.

Zítra se vydáme s vynáškou nahoru na ledovec a pokusíme se co nejvýš založit tábor č. 1. Ruda je pro cca 500 výškových metrů, mně to připadá málo, chtěl bych vystoupit asi 800 m. Uvidíme, jak nám to půjde. Každopádně se sem zítra zase vrátíme a nahoře necháme stát jen jeden stan s věcmi.

Neděle 20.7. - den 11 a 6. den v horách

V půl šesté mi zvoní budík. Když vylézám ze stanu, vidím, jak těsně nad námi visí husté mraky. Halí i směr, kterým bychom měli vystupovat. Začíná navíc trochu krápat. Dnešní výstup proto odvolávám. Čeká nás další volný den.

Každý tráví volno jak umí. Já dlouho spím a stan opouštím až po desáté. Jára se učí azbuku a louská ruské noviny. Odpoledne Honza vymyslí (nebo si spíš vybaví) zajímavou deskovou hru, hrací plán kreslí na druhou stranu jedné z map a kameny posbírá v okolí.

Já si čtu svého "Důmyslného rytíře de la Mancha" a docela mi to ubíhá. Celý den je zataženo, občas sice vykoukne sluníčko, ale to jsou jen okamžiky. Někdy spadne pár kapek deště. Odpoledne si balíme věci na zítřejší výstup, zdá se totiž, že by se to mohlo do zítřka trochu zlepšit.

Včera i dnes byl zapojen solární panel a úspěšně jsme jím dobíjeli tužkové baterie a Rudův mobil.

Pondělí 21.7. - den 12 a 7. den v horách

Náročný den. Budíček v pět. Kolem sedmé vyrážíme nahoru založit C1. Každý nese kromě svých věcí i nějaké společné. Zkusíme dojít co nejvýš, postavíme tam malý stan, necháme věci a zase se vrátíme do BC.

Stoupáme docela pěkně a za dvě a půl hodiny jsme o 450 m výš u čela ledovce. Ledovec je poměrně plochý, bez sněhu i trhlin a dá se po něm dobře stoupat. Docházíme až do 5180 m a začínáme hledat místo pro stan. Nacházím ho po naší pravé ruce na suti na okraji ledovce ve výšce 5140 m. Nad námi visí hrozivé séraky, ale jsme mimo jejich spádnici a místo vypadá jako docela bezpečné.

Já s Rudou jsme na tom celkem dobře, ale Honza i Jára vypadají docela špatně. Oba si stěžují na silné bolesti hlavy. Mě taky trochu bolí hlava, za to si ale můžu sám. Hledal jsem totiž místo pro stany a velkým obloukem to tu celé obešel. A přitom jsem moc spěchal a trochu se u toho uštval. To ale přejde, jen co trochu klesneme.

Takže postavit stan, vyložit věci a zase honem dolů.

Honza v BC zalézá do stanu a okamžitě spí. Má toho plné zuby. Když ho později budím na polévku, vypadá strašně ztrhaně, nemá hlad.

Já se po sestupu taky necítím nejlíp, ale po půlhodinovém odpočinku je všechno zase OK, potíže jsem měl jen z výšky a fyzicky jsem úplně v pohodě. Večer fučí shora studený prudký vítr, uvidíme, co nám přinese.

Úterý 22.7. - den 13 a 8. den v horách

Ráno je obloha jako vymetená, mráz. Vstáváme kolem sedmé a s vařením a balením nespěcháme. Dneska bereme s sebou do C1 náš stan, zůstane tu jen ten poslední, ve kterém necháme věci, které nahoře nebudeme potřebovat.

Vyrážíme až po desáté. To se už zase stačilo zatáhnout, takže jsme aspoň ušetřeni perspektivy výhně na ledovci.

Stoupáme o dost rychleji než včera. Do C1 nám to včera trvalo sedm hodin, dneska jen čtyři a půl hodiny. Ještě cca 100 m pod C1 byli Honza i Jára v pohodě, ale ta poslední stovka jim dala pěkně zabrat. Honza zalezl do spacáku a spí... Stěžuje si na bolet hlavy. Jára je na tom podobně. Ruda je v pohodě. Mně trošku bolí hlava, ale to ani nestojí za řeč. Jára a Honza jsou z nás pro výšku asi nejhůř disponovaní, jak se zdá. Jenže Jára je strašně ambiciózní a já se trochu bojím, aby ho ta ambice nehnala nahoru rychleji nebo výš, než na co má. Opravdu nerad bych tu organizoval nějakou záchranu. Honza dokonce přestal tvrdit, že je v pohodě (což zatím dělal pořád). Nikdo by mu to stejně nevěřil.

Místo, kde máme postavený tábor, je fantastické. Stany stojí na tenké vrstvě suti pokrývající ledovec. Všude okolo nás jsou ledové hřiby s balvany nahoře, místy už balvan spadl a zůstávají jen ledové hroty a břity. Nedaleko se s hukotem žene po ledovci prudká bystřina a ledovec samotný (široký snad kilometr!) je tvořen nesmírným množstvím ledových škrapů. Vypadá to nádherně, ale skoro se po tom nedá chodit, je to obtížné a nebezpečné. Na Plato Marxe nám zbývá už jen asi 200 výškových metrů, zato ale 4 kilometry pochodu!

Dnes se tu jen vyspíme a zítra zkusíme nalehko ještě kousek vystoupat. Pak sebereme zase náš stan (malý tu stále zůstane) a půjdeme si odpočinout zpět do BC. Následovat bude volný den a pak definitivní přesun do C1 a další aklimatizace.

Večer kolem sedmé přichází vánice. Je asi pět pod nulou. Během večeře přestává Honzu bolet hlava a já se cítím úplně skvěle. V devět hodin se mraky trhají a dělá se krásný večer. Vypadá to, že nás čeká studená noc.

Středa 23.7. - den 14 a 9. den v horách

Ráno dlouho ležíme ve stanu a čekáme na sluníčko. Po obloze se ale honí mraky, takže když po deváté lezeme ze stanu, námrazy na plachtě stále zůstávají. Kdoví, co nám to ve Vrangu prodali místo benzínu za břečku, stačí trochu mrazu a trávíme přes půl hodiny zapalováním vařiče. Máme obrovskou spotřebu zápalek, snad nám vydrží až do konce...

Nahoru vyrážíme kolem půl dvanácté, v C1 zase zůstává jen jeden malý stan. Kvůli aklimatizaci ještě trochu vystoupáme a pak sejdeme do základního tábora, kde zítra bude volný den.

Pomalým tempem se asi ve tři čtvrtě na dvě došouráme konečně na Plato Marxe do výšky 5360 m. To pro dnešek stačí.

První je dole Jára, když docházím já, spouští se vichřice. Stan stavíme s Honzou v tom nejprudším větru, máme to ale už pěkně secvičené. Za půl hodinky je zase klid.

Honza se mi moc nelíbí. Večer se mu sice udělalo v C1 docela dobře a noc v klidu prospal, přesto ale dneska zase docházel úplně zničený - navzdory tomu, že jsme převážně sestupovali. Potácel se, když docházel do BC a špatně artikulovat. Nejhorší na tom ale je, že takhle vypadá každý večer - úplně bez rezerv. A to ještě nezačalo jít do tuhého, zatím se jen aklimatizujeme a měli bychom si šetřit síly na vrchol. Navíc si nevzal z domova skoro žádné sladkosti na jídlo přes den. Moje dávky jsou ale předimenzované, takže mu můžu něco přenechat.

Ještě větší starosti mi ale dělá Jára. Hlava ho nepřestala v C1 bolet ani přes noc. Vystoupal sice dnes s námi těch dalších 200 m nad C1, ale bylo vidět, že mu vůbec není dobře. Teď odpoledne jsme se bavili o tom, že je taky možné, že třeba 5500 m představuje jeho výškový strop. Reagoval dětinsky - proč jsem to zrovna já, koho nejvíc bolí hlava? A že to prý přece není možné, aby měl nějaký takový výškový strop, on přece chce na Everest! Naštval mě, vyjel jsem na něj, že nejčastěji na výškovku umírají ti, kteří si kvůli své ambici myslí, že přece nejde, aby se jim postavilo do cesty něco jako výšková nemoc. A ti ostatní pak musejí vysvětlovat pozůstalým, proč je nezachránili. Snad jsem na něj byl moc prudký, nevím... Jenže už tu kdoví kolikátý den koukám na to, jak Járu jeho ambice žene nahoru a jak přitom trpí výrazně víc, než my ostatní. Je to jistě úctyhodné úsilí, ale existuje nějaká hranice, kdy se úctyhodné úsilí mění v hazard ohrožující nejen jeho, ale i ostatní. Nemyslím, že by ta mez byla nějak blízko, ale na druhou stranu asi Jára není zvyklý na takové meze narážet a mám strach, jestli ji dokáže sám včas rozpoznat. Z takového úhlu pohledu mu snad drobné umytí hlavy neublížilo.

Než dovaříme a sníme večeři, je úplně jasno. Poprvé vidíme naprosto bez mráčku i hřeben afghánského Hindúkuše za údolím, kterým jsme sem přijeli.

Večeře se dneska výjimečně nepodařila. Udělal jsem nějakou omáčku z pytlíčku a trochu jí pak odlil i do vody, v níž jsem vařil rýži. Teprve pak mě napadlo omáčku ochutnat. Byla nechutná, nezbylo než ji vylít. Abychom uvařenou rýži nějak zužitkovali, nasypali jsme do ní skořicový cukr. Byla ale nedovařená (snad tou výškou?) a trochu stále chutnala po omáčce... Poprvé jsme tu nedojedli, ač jsme bojovali statečně.

Čtvrtek 24.7. - den 15 a 10. den v horách

Volný den. Ráno je nebe jako vymetené, slunce praží, ale teplota je příjemná. Dělám hygienu, peru a dokonce se v té ledové vodě mezi zbytky ledu pokouším oholit.

Odpoledne fotografická vycházka kolem BC - kytičky, kameny, snad už posté hřeben afghánského Hindúkuše za údolím.

K obědu máme kotel čočky.

Večer zase shora přichází menší vánice. Vaříme ve stanu, jde to bez problému, jen se musí dávat pozor při zatápění. Kolem deváté, když jdeme spát, je obloha zase úplně čistá.

Zítra máme v plánu vyjít do C1, pozítří na vrchol Ovalnaja (5898 m), v dalším dni pak prozkoumat výstupovou trasu a najít místo pro C2. Pak volný den a na vrchol. Uvidíme. Cítím se velmi dobře a mám pocit, že bych už dnes mohl vzít batoh a zvládnout vrchol alpským stylem. Nechci ale nic pokazit přílišným spěchem, půjdeme pěkně pomalu a na jistotu, času na to máme dost.

Odpoledne jsme s Honzou skládali z kamínků logo Klubu cestovatelů po Rusku, abych se aspoň nějakými fotkami mohl Tatjáně odvděčit za její pomoc naší výpravě. Zkoušel jsem taky nafotit sadu snímků pro tvorbu panoramatické fotografie.

Pátek 25.7. - den 16 a 11. den v horách

Půlku noci jsem nespal. Měl jsem pocit, že se dusím, později mi bylo vedro atd... Ještě ve tři jsem byl vzhůru.

Ráno je nebe jako vymetené. Než se ale sbalíme, jsou tu mraky a když o jedenácté vyrážím do C1, je už téměř zataženo. Na ledovci pak přichází i husté sněžení.

Dneska se mi nejde moc dobře. Jednak se cítím nějak podrážděný, snad kvůli té špatné noci, jednak mě pod batohem nějak bolí záda. I tak jsem ale v C1 za 4:20.

Jára hlásí, že je tentokrát úplně bez bolestí hlavy, to je dobře. Ruda má do krve rozpraskaná bříška prstů na obou rukou. Nabízím mu na to zinkovou mast, nic lepšího nemám.

Večer se uklidňuje vítr a obloha se vyjasňuje. Je asi deset pod nulou a klid. Ráno asi bude kosa.

Sobota 26.7. - den 17 a 12. den v horách

Budíček máme v pět. V sedm vyrážíme nahoru na Plato a Oválnou. Je úplně jasno a mráz.

Než vyjde slunce, začnou se na obloze opět tvořit mráčky.

Cesta je dlouhá, musíme dojít až na konec plata a pak vystoupat hřebenem naproti Piku K. Marxe. Máme tak příležitost prohlédnout si celou výstupovou trasu na Marxe.

Na Oválné jsme asi ve dvě. Všichni jsme celkem v pohodě, ačkoli má 5890 metrů. Zvládli jsme 750 metrů převýšení a jsme spokojení. Ještě na vrcholu se domlouváme, že vynecháme původně plánovaný volný den v C1 a už zítra se pokusíme co nejvýš postavit C2, abychom se pozítří mohli pokusit o vrchol.

Zatím se úplně zatáhlo a když kolem páté docházíme ke stanu, spouští se vánice. Sněží i teď, když píšu tenhle text, mám trochu obavy, že zítra žádný vyšší tábor nezaložíme.

Neděle 27.7. - den 18 a 13. den v horách

Se vstáváním moc nespěcháme, není důvod se do velké výšky hrnout zbytečně rychle. Bereme trochu jídla a největší stan a jdeme nahoru hledat místo pro C2. Pomalu stoupáme dolní částí západní stěny Piku K. Marxe a hledáme nějakou plošinku. Příhodné místo nalézáme ve výšce 5710 m na levé straně svahu (při pohledu zdola), nedaleko skalního žebra, které stěnu ohraničuje. Je tam několik rovnoběžných trhlin a právě mezi nimi se dá najít o něco rovnější plocha. Asi hodinu kutáme do tvrdého ledu cepíny a házíme lopatou tu trošku sněhu, co na ledě leží, až získáme plošinku jen o málo menší, než je náš stan.

Jdeme spát už v osm hodin, budíček máme naplánovaný na půlnoc.

Járovi dnes povolily nervy. Ráno, po nějaké drobné neshodě nazval Rudu ošklivým slovem a byl celkově dost sprostý. Museli jsme ho s Honzou uklidňovat. Chápu, že Ruda je velký solitér, jen velmi málo přizpůsobivý. Už jsem o tom ale jednou s Járou mluvil. Navrhl jsem mu tedy, ať buď věci, které mu vadí ignoruje, nebo ať se pokusí domluvit si s Rudou nějaký status quo. Zdá se, že nedošlo ani k jednomu, protože dneska Jára Rudovi vyčetl kdeco už dávno zapomenutého. Jsem tu sice jako vedoucí, ale tohle měl fakt řešit Jára sám a především včas. Koneckonců jeho profesní zaměření, na rozdíl od toho mého, dává předpoklady, že si s takovou situací poradí. A když ne, já ho pak můžu už jen uklidňovat.

Další scénu, tentokrát bez Rudovy přítomnosti, nám Jára sehrál na ledovci. Tady to končilo dokonce slzami. Ruda je člověk, který se asi umí dobře postarat o svůj prospěch, ale na téhle výpravě poctivě (stejně jako všichni ostatní) pracuje pro celkový úspěch a já mu nemám co vytknout.

Pondělí 28.8. - den 19 a 14. den v horách

Pro čtyři lidi je tenhle stan opravdu těsný. Zvlášť pokud stojí na úzké plošince v ledovém svahu, a to i když jeden člověk leží s hlavou na opačnou stranu a nohama v předsíňce. Dva lidi si takhle ale lehnout nemůžou, stan je konstruovaný tak, že jeden konec má užší.

Já spal celou noc (tj. od osmi do půlnoci) na levém boku, zády (naštěstí oddělenými karimatkou) natlačený na ledový práh, vedle mě Honza, Jára a Ruda s hlavou na opačnou stranu a nohama venku. Bylo to extrémně nepohodlné. Nejvíc trpěl Honza.

O půlnoci naše trápení skončilo. Vylezli jsme na mráz, uvařili a posbírali věci pro výstup. Já s Honzou jsme snídali jen křížaly, snažili jsme se ale maximálně napít.

Ve tři čtvrtě na dvě vyrážíme nahoru. Je černočerná tma, měsíc nesvítí. Honza včera celý večer pečlivě studoval stěnu a teď jde první. V dolní části výstupu je mezi škrapy skrytá spousta trhlin, které při pohledu z dálky vůbec nejsou patrné. Jistíme se při jejich přechodu a dále postupujeme nahoru tak, že velký sérak, který v temnotě jen tušíme, necháváme po levé ruce. Nad ním pak přecházíme nalevo. Vychází měsíc a začíná svítat. Honza pak natahuje vodorovný fix přes ošidnou oblast plnou nejistých trhlin. Už jsme nad 6000 metrů. Jako první traverzuji široký a strmý žlab vedoucí podél severozápadního hřebene a docházím na hřeben. Pěkně tu fouká.

Začínám pomaloučku stoupat hřebenem. Místy to jde pěkně, občas se ale musí sejít do severní stěny, a to je pak rázem pod nohama pěkně hluboko. Střídá se ufoukaný pevný sníh s hlubokými závějemi, ty zvlášť vysávají síly. Ledový vítr s výškou zesiluje, některé partie hřebene jsou mu vystaveny v plné jeho síle a tam je opravdu velmi nevlídno. Mám na sobě čtyři temotrika, dvě windstopperové budy a goretexovou bundu a je to tak akorát. Honza toho tolik nemá a pekelně mrzne i přesto, že nad vrcholem vysoko nad námi se konečně začíná ukazovat slunce.

Poslední část hřebene - výstup na Rameno Marxe obcházím traverzem v severní stěně přímo do rozlehlého sedla , oddělujícího Rameno od samotného vrcholového výšvihu.

Jsme ve výšce přes 6500 m a začínám toho mít dost. Postupně docházejí i ostatní a nevypadají o mnoho líp. Čas máme ale zatím dobrý, je teprve kolem půl desáté. Sedíme všichni v závětrném sedle na sluníčku a snažíme se dát dohromady čokoládou a pitím. Dalo by se říct, že tu je docela příjemně, zahřát se ale nemůžeme.

Začínám stoupat mírným firnovým svahem k vlastní vrcholové skalní věži. K jejímu úpatí je to asi 100 m, to ještě zvládám. Když ale musím vlézt do strmého firnového svahu vpravo od skal, docházejí mi po pár krocích síly i morálka. Pod nohama je najednou strašně hluboko a pád by končil tak o tři kilometry hloub a zcela jistě ne šťastně. Tady přebírá iniciativu Jára, který najde sílu nakopávat stupy a razit nám cestu. Svah je hodně strmý, v nejprudších místech kolem padesáti stupňů a končí dole pod námi na ledovci o nějaký ten tisíc metrů hloub. Padat není radno. Takhle se stoupá několik desítek metrů až ke skalám. Vždycky po pár krocích se musím vzpamatovat, začínám být trochu mimo sebe.

Ve skalách visí staré lano. Je potrhané a rozedrané. Nepouštíme se podle něj přímo nahoru, ale pokračujeme ještě asi 20 m vpravo na hřebínek. Je to už opravdu posledních 20 výškových metrů! Ve 12:10 je Jára na vršku, já kousek za ním. O něco později dochází Honza, zhruba po hodině pak i Ruda.

Vylezli jsme to!

Výstup nám trval něco přes deset hodin a nebyl tak snadný, jak jsem čekal. Dnes je druhý den za sebou dobré počasí, po těch chumelenicích z minulých dní je to konečně změna k lepšímu. Oblaka se ale kolem našeho i okolních vrcholů stále točí, takže velký rozhled nemáme a nevidíme ani Nanga-Parbat a samozřejmě ani vzdálenou K2. Úchvatný je ale výhled severním směrem na nižší vyprahlé kopce Tádžikistánu.

Pohled shora potvrzuje informaci z jednoho ruského zdroje, totiž že ze severu se dá na vrcholovou věž vystoupit podstatně snáz než z jihu, odkud jsme na ni lezli my. Do traverzu severní stěny s velkou expozicí se nám ale moc nechce a sestupujeme proto po vlastních stopách.

Dolů hřebenem to docela jde, i když jsme už dost unavení. V místě, kde se z hřebene musí sejít do traverzu, jsem o něco dřív, než ostatní. Lehám si na kámen a než kolegové dorazí, stíhám snad desetkrát usnout a zase se probudit.

V dolní části stěny mezi škrapy a trhlinami se už jen vlečeme, jsme unavení a chybí nám motivace. U stanu jsme v sedm večer, po sedmnáctihodinovém výletě.

Přinesl jsem si z vrcholu ošklivý kašel. Zalézám hned do stanu. Honza ještě obětavě vaří polévku. Ruda se už s námi nechce mačkat ve stanu a jde si lehnout ven ve žďáráku.

Úterý 29.7. - den 20 a 15. den v horách

Ráno jsme všichni unavení a podráždění. Mně s Honzou se navíc nepodaří zapálit vařič (určitě tu do benzínu míchají vodu a ta pak v mraze zamrzá), takže snídáme jen oříšky. Při sestupu likvidujeme C1 a pokračujeme dolů. Kolem šesté jsme všichni pěkně utahaní, ale spokojení v BC. Tady je prostředí mnohem příznivější než nahoře. Kyslíku je tu přímo přebytek, a to se na nás blahodárně projevuje. Stavíme stan, vaříme si velkou večeři (vařič zase normálně funguje). Nemůžeme s Honzou usnout, takže si povídáme asi do půl jedné.

Málo jsem si nahoře mazal rty, takže mám dolní ret hodně a bolestivě rozpraskaný. Jinak mi nic není, kašel přešel.

Slabší den si dnes asi vybral Jára. Nedaleko C1 se zřítil mezi ledové škrapy a batoh ho mezi ně ještě zatlačil. Vypadalo to hrůzostrašně, ale nic se mu naštěstí nestalo. Pak ještě jednou upadl na suti při scházení z ledovce.

Jsem rád, že to máme za sebou.

Středa 30.7. - den 21 a 16. den v horách

Volný den. Jsem v útlumu. Prakticky celý den prosedím před stanem opřený o kámen a buď si čtu, nebo dopisuji deník.

Po obědě zahlédneme v dálce na suti skupinku pěti lidí. Od chvíle, co jsme vylezli nahoru kolem vodopádu, je to poprvé, co vidíme další lidi. Skupina stoupá nahoru suťoviskem a pak se tam divně motá. Kolem čtvrté se vracejí a jdou si s námi popovídat. Mluvíme anglicky, oni jsou prý Švýcaři. Mluvím s nimi prakticky jen já, ostatní mlčí. Za Švýcary zase komunikuje prakticky jen jediná členka skupiny, ostatní toho taky moc nenapovídají.

Když se ptám, zda mají taky v plánu Marxe, odpovídají vyhýbavě a ani jejich vybavení na tak vysoký kopec zrovna nevypadá. Někteří připomínají oblečením (džíny, tepláky) spíš Rusy. Co je nám ale koneckonců do toho. To pobíhání po suťovisku prý znamenalo, že tam hledali vhodné tábořiště, kde by byla i voda.

Čtvrtek 31.7. - den 22 a 17. den v horách

Další volný den. Odpoledne jdu na procházku do svahů nad táborem. Fotím, sbírám kamínky. Je tu spousta stop a bobků od kozorohů, hezké kytičky i kamínky. Našel jsem překrásný kus křišťálu. Dlouho do noci s Honzou chystáme herní plán hry "Pik Karla Marxe", něco na způsob "hadů". Využíváme k tomu zadní stranu jedné z map. Kolem jedenácté v noci je za afghánským Hindúkušem bouřka. Celý obzor se v úplné tichosti rozsvěcí a vykrajuje ostrý obrys vysokých hor.

Pátek 1.8. - den 23 a 18. den v horách

Volný den. Je ještě větší vedro, než v minulých dnech, začínají se ale zase objevovat oblaka.

Jdu na procházku, dělám hygienu, peru.

Zítra sestoupíme dolů a pokud to půjde, dojdeme až k první (tj. té nižší, neobydlené) salaši.

Za tu dobu, co jsme v BC nebo výš, očividně ustoupilo čelo ledovce, přicházejícího zprava. Totéž platí o ledovci Nišgar. Když jsme sem přišli, viděli jsme z BC nahoře pruh sněhu, který zakrýval část koryta řeky. Teď po něm už není ani památky.

Večer u nás ve stanu vypijeme tu trošku vodky, kterou Jára celou dobu ochraňoval. Zahrajeme si i dvě kola hry, co jsme s Honzou včera vymýšleli. V první hře jsem první, ve druhé poslední.

Sobota 2.8. - den 24 a 19. den v horách

Vstáváme se sluncem v devět hodin. Tentokrát balíme úplně všechno, takže nám to trvá déle. Definitivně opouštíme náš základní tábor a každý se s tím srovnává po svém. Ruda je stále stejný, mne to taky moc nebere, zato Honza nemluví a má špatnou náladu, u něj věc nevídaná. Jára nás zase obšťastňuje sáhodlouhými citacemi dialogů i monologů ze svých oblíbených filmů.

Před dvanáctou konečně vyrážíme a zanedlouho jsme u suťové a kamenité strže, která nás přivede k vodopádu. Nechci nic riskovat, takže házíme dolů lano. První jdu dolů já. Lano slouží jen k přidržování, neslaňujeme, takže na něj v nejstrmějších partiích vážu pár uzlů. Další jde Jára a nevypadá moc jistě, jsem rád, že jsme se pro lano rozhodli. Pak sestupuje Ruda a nakonec Honza. Ten se do toho vrhá dost prudce a lano nad ním uvolní kámen, který ho vzápětí strefuje do kolene. I tak Honza zbytek délky lana v klidu sestoupí. Lano máme najednoducho, takže bez batohu lezu zpět nahoru, ruším štand a bez jištění zase jdu dolů. Nalehko to není velký problém.

Mezitím ale Honzu pěkně rozbolí zasažené koleno. Kolegové jsou už na cestě kolem vodopádu, dávám Honzovi aspoň jednu ze svých hůlek (druhou odmítá) a pomaloučku pak sestupujeme po obrovských balvanech podél řvoucí vody. Tempo máme velmi pomalé, protože Honza může koleno ohýbat jen s velkým sebezapřením a nemá tak v obtížných krocích jistotu. Doufal jsem, že Járu nebo Rudu napadne, že máme nějaký problém, když nám sestup trvá tak dlouho a že se přijde podívat a vezme pak Honzovi batoh, ale nestalo se tak.

Dole u řeky jsme kolem čtvrté. Jára šel už na výzvědy a hlásí, že na přechod je dneska už moc vody. Zůstaneme tedy na noc zde.

Když stavíme stany, přichází prudký a náhlý poryv větru. Rudův stan se vznese a už letí nad morénami! Vznáší se jako by byl živý, chvílemi se valí, chvílemi plachtí jako motýl. Dostihujeme ho asi po sto padesáti metrech sprintu.

Zítra si zkusíme trochu přivstat, řeku přejdeme brzy ráno a snad někdy kolem oběda bychom mohli být u dolní salaše.

Neděle 3.8. - den 25 a 20. den v horách

Budíček máme v sedm. Před devátou vyrážíme k řece. Všichni se v pohodě dostáváme na druhý břeh, jen Honzovi trochu chybí ve skocích jistota. V deset jsme u druhé salaše, doplňujeme vodu, odpočíváme. Jára rozdává místním dětem své přebytečné sladkosti.

V jedenáct vyrážíme dál. Je vedro. Stoupáme k "Oslímu traverzu", jak mu říkáme na památku pádu našeho oslíka při cestě nahoru. Kopec je v tom vedru úmorný. Nahoře jsme v půl druhé a pak následuje už jen 200 m sestupu v první (té opuštěné) salaši. Když docházíme, dává se do deště, netrvá to ale ani deset minut.

Stavíme stany a po jídle jde Ruda lovit mobilní signál. Od salaše je už vidět do údolí a tak doufáme, že se nám podaří poslat nějakou sms domů. Signál ale není. Večer je krásný, slunce barví kopce za údolím do úžasných tónů, nad námi krouží orel, kolem běhají hlodavci podobní křečkům (doma jsme zjistili, že to byly pišťuchy) s obrovskýma kulatýma ušima. Vychutnáváme si kontakt s živou přírodou.

Pondělí 4.8. - den 26 a 21. den v horách

Ruda s Honzou jdou dolů do Vrangu dojednat náš odvoz do Dušanbe. S Járou likvidujeme odpadky. Je hrozné vedro, takže je to vedle obligátního Dona Quijota jediná má dnešní činnost.

Kluci se vracejí až kolem půl sedmé večer. Dopravu snad domluvili, dostali navíc najíst. V Bekově domě prý všichni vzpomínají hlavně na Járu, Bekova dcera si ho chce vzít.

Večer je opar, hory v Afghánistánu úplně zmizely, takový typ počasí jsme tu ještě neměli.

Úterý 5.8. - den 27 a 22. den v horách

Snad jsem měl tak živý sen, nebo byl jeden z hlodavců (říkáme jim Karel) v pět ráno u nás ve stanu.

Pomalu vstáváme a balíme. První vyráží dolů Jára asi v půl dvanácté, my ostatní až ve tři čtvrtě na jednu.

Cestou dolů potkávám trojici mužů. Legitimují se mi jako policisté a vyzvídají, zda jsem nahoře nikoho neviděl. Prý hledají banditu. O chvíli později staví i Honzu s Rudou, kteří jdou kousek za mnou. Dole se dovídáme, že mluvili i s Járou, po tom ale chtěli vidět i pas a byli na něj arogantní, křičeli prý na něj, že nemá v pořádku papíry. On si ale sedl na kámen, vytáhl pití a že se tedy počká na zbytek výpravy. Když viděli, že s ním nehnou, pas mu vrátili a nechali ho být.

V Bekově domě dostaneme najíst a napít. Náhle Jára zjistí, že se mu ztratily pohorky! Dal si je sušit na zeď vedle vchodu do domu - uprostřed zahrady. Všem je jasné, že se neztratily samy od sebe, ale že je někdo ukradl. Musel to být někdo z místních. Všichni hledají. Samozřejmě nikdo nic nenechází. Pokud boty ukradl někdo z rodiny (což se nám zdá téměř jisté), tak se něco musí stát, někdo autoritativní musí zakročit, jinak se nenajdou. Jára vypadá, že za chvíli začne rozbíjet nábytek. Asi po hodině napjatého čekání zasahuje nejstarší dáma v domácnosti, svolává jakou rodinnou poradu - a boty jsou náhle na světě! Neřešíme, jak to celé bylo (prý za to mohou děti, my ale tipujeme spíš mentálně trochu retardovaného Bekova mladšího bratra, který se kolem nás stále motá a pořád chce, abychom mu dali něco ze svého horolezeck0ho vybavení), hlavně že se boty našly.

Celou dobu co jsme dole se Járu snaží sbalit Bekova neteř. Hází po něm očima, chce se s ním fotografovat, když si Jára někde sám sedne, jde si k němu přisednout atd. Teprve když jí Jára odpoledne jasně oznámí, že si ji vzít nemíní, dá mu pokoj.

Večer se u nás stavuje Bekův starší bratr. Povídáme si a dozvídáme se, že nejbližší termální pramen je asi 10 km po silnici. Slibuje, že nám sežene auto pro cestu do Dušanbe, Bek je teď zrovna někde na cestách, takže pojedeme s někým jiným.

Středa 6.8. - den 28

Pomalu se budíme a dlouho snídáme. Pak vyrážíme po silnici směr kišlak Širgin, kde je k vidění minerální pramen a baňa.

První komplikace přichází asi po pěti kilometrech a má podobu vojenské hlídky. Její velitel se nesmírně dlouho probírá našimi pasy, zatímco jeho podřízený stojí na balvanu nad cestou a má nás celou dobu na mušce. Po pětačtyřiceti minutách a několika konzultacích vysílačkou je vše vyřízeno a můžeme pokračovat. Dál už nás nic mimořádného nepotká a já si tak mohu v klidu fotografovat krajinu a hlavně zdejší překrásné děti.

Prameny jsou svedené do dvou budov lázní. V jedné se platí, ta je ale dnes zavřená, druhé lázně jsou volně přístupné. Je tu malý bazének, uprostřed kamenný stůl, voda je teplá. Vrháme se do bazénu a vychutnáváme si příjemnou koupel. Naše přítomnost úplně připravuje o řeč pět kluků, kteří tu předtím řádili.

Je to fantastický relax, naložit se do teplé a údajně i léčivé vody. Vydržíme tam asi pětačtyřicet minut. Rudovi se to nezdá a zůstává raději venku, pohlídá nám tedy aspoň věci. Pod malým minerálním vodopádem si pak ještě myji vlasy. Už dávno jsem se necítil tak příjmemně.

Ve tři, právě když je největší vedro, nastupujeme zpáteční cestu. Docházíme asi v šest a padáme žízní. Vojenská hlídka se tentokrát vůbec neukázala, asi někde ve stínu chrní, co taky v takovém vedru jiného dělat.

Ještě než usneme, dorazí Bekův bratr s tím, že se zítra půjdeme domluvit s majitelem nějakého moskviče, který by nás mohl dovézt do Dušanbe. Prozradil nám i obvyklé ceny na trase - do Dušanbe se odsud jezdí za 220 Somoni. Do Iškošimu to stojí dvacku a do Chorogu prý čtyřicet. Obvykle odsud maršrutka do Dušanbe jezdí v pondělí, proto je teď trochu horší najít nějaké auto. Cesta do Dušanbe prý trvá jeden a půl dne.

Čtvrtek 7.8. - den 29

Jáno jdeme s Honzou a Bekovým bratrem domluvit auto. Před jedním z domů stojí na špalcích moskvič. Můžeme prý jet už dneska odpoledne po 200 Somoni. To bereme, je to dobrá cena, navíc snad pojedeme jen my čtyři.

Jdeme ještě na trh pro pár suvenýrů (ne že by se toho ve Vrangu dalo mnoho nakoupit). Cestou zpět nám Bekův bratr ukazuje dům, kde se stala vražda, kvůli níž s námi při sestupu mluvili policisté.

Pak už zbývá jen zabalit a počkat na auto. To doráží v jednu, v půl druhé jsme naložení a můžeme jet! Jedeme ale jen kousek - k řidičovu domu, kde dostáváme čaj a přichází se na nás podívat celá rodina. Pojede s námi ještě šoférova asi osmiletá dcerka. Ve dvě konečně a definitivně opouštíme Vrang.

Zpáteční cesta si ale pro nás připravila řadu protivenství a zdaleka nebyla tak jednoduchá, jako cesta pod hory.

Začalo to už tři čtvrtě hodiny po odjezdu. Přejížděli jsme zrovna poměrně prudké stoupání mezi písečnými dunami, když přestala jít řadit jednička. Stoupání jsme nevyjeli a zůstali trčet v písku. Tlačením se nám podařilo moskviče vyprostit a otočit zpět z kopce dolů. Další pokusy o zařazení jedničky byly stejně neúspěšné a až po půlhodinové opravě se zdařila náprava. Spočívala v tom, že se jednička zařadila u stojícího auta s vypnutým motorem a pak se nastartovalo bez vyšlápnuté spojky. Během opravy jsme si na štítku na motoru přečetli rok výroby našeho dopravního prostředku (1988) a při představě, co nás ještě čeká začali mít oprávněné obavy o to, zda stihneme odlet domů.

Těsně před Iškošimem jsme píchli. V Iškošimu je naštěstí opravna, dojeli jsme na rezervu a nechali duši zalepit. Moc dobře to nevypadalo, na pneumatice byla po opravě pěkná boule. A taky to nevydrželo, sotva po dvou kilometrech je duše zase prázdná. Takže zase rezervu a jedeme neohroženě dál. Šofér teď zastavuje všechny moskviče, které vidíme a snaží se od některého z nich získat náhradní duši. Ne že by tu byl zrovna velký provoz, ale nakonec se nám duši sehnat daří...

Kolem desáté večer jsme bez nehody v Chorogu. Docela to tu žije, vidíme spoustu lidí na ulicích a plné restaurace.

Benzínka, se kterou náš řidič počítal, je zavřená. Nedaří se mu najít ani žádnou jinou. Přesto jedeme dál, jen stále častěji stavíme a šofér se někoho vyptává, kde by sehnal benzín. Stopuje projíždějící auta a klepe na vrata domů kolem silnice. Bez úspěchu. O půlnoci je konec. Motor naposledy škytne a auto defintivně stojí. Kolem úplná tma, nic není vidět. Pokračování anabáze teprve až řidič sežene benzín. Po domluvě se šoférem jdeme spát na rovné místo kousek nad silnicí, zatímco on s dcerou nejprve vyměňuje duši a pak stopuje další auta...

Pátek 8.8. - den 30

Probouzíme se v morušovém háji. Řidič jel s kanystrem stopem zpět do Chorogu, zatímco dcerka čeká u auta. Snídáme vločky a zajídáme je čerstvými morušemi, jsou nesmírně osvěžující.

V osm máme v nádrži zase nějaký ten benzín a můžeme pokračovat. Takže: jednička, pak pustit spojku, startér a hurá na cestu!

Celkem bez problémů pokračujeme asi do jedenácti hodin. Celá naše cesta vede po silnici ve strmém svahu nad řekou, tvořící hranici s Afghánistánem. Místy je silnice vystřílená ve skále a vede pod mohutnými skalními převisy. A právě teď jsme na místě, kde se jeden takový převis utrhl a zřítil na silnici. Dál se jet nedá. Přes zával se dá projít jenom pěšky. Cestující z aut na obou stranách závalu přecházejí sem a tam a snaží se domluvit s řidiči aut na druhé straně nějakou výměnu. To se nakonec daří i nám. Domluvil jsem mikrobus, kterým dojedeme odsud do Dušanbe za 650 Somoni. Musím se ale ještě vypořádat s řidičem, se kterým jsme dojeli sem. Vůbec se mu nelíbí, že ho chceme opustit. Nahrává nám ale to, že jsme mu zatím zaplatili jen půlku ceny. Teď jsme víceméně v polovině trasy, takže to zhruba vychází. Ale toho křiku, než se domluvíme! Přihazuji ještě půlku ceny domluvené za bagáž, dojeli jsme sem tedy za 425 Somoni.

Náš nový šofér to pěkně kalí. Auto je nesrovnatelně kvalitnější, že by ale bylo pohodlnější, to se říct nedá. Na zadních sedačkách jsou jen nízká opěradla a přední je doražená k přístrojové desce tak, že tam není k hnutí.

Silnice se postupně zhoršuje a my jsme rádi, že tu už nejdeme naším moskvičem, máme totiž pocit, že by to nemusel vydržet.

Od jedné z vojenských kontrol se šofér vrací s informací, že v místě závalu se zřítily další skály a silnice bude uzavřená dva nebo tři dny. To ve zdejších podmínkách taky může znamenat týden. Jsem opravdu rád, že jsme už za závalem, jinak by bylo téměř jisté, že nestihneme letadlo. Asi jsme dnes měli velké štěstí, že jsme se za zával dostali včas...

Opouštíme řeku a vyjíždíme na poslední vysoké sedlo. Nahoře jsme právě když zapadá slunce. Kousek pod sedlem si v restauraci dávám polévku. Je to nějaký skopový vývar, strašně silný. Jsme už dva dny na cestě, jsem unavený a tohle byla poslední kapka. Je mi strašně zle. Navíc ani nemůžu v autě zaujmout pohodlnější pozici a řidič si na noc začal pouštět na maximální hlasitost hudbu z kazet. Má ale jen dvě a když už jednu asi čtyřikrát protočí dokola, dá tam druhou a pak zase znovu... Je mi zle, bolí mě hlava a chce se mi zvracet. Silnice je jen jen prohrnutá buldozerem, chce to být pořád ve střehu a pevně se držet - celé hodiny.

Kolem půlnoci si řidič potřebuje odpočinout. Já jsem schopen se jen vyvalit z auta a lehnout si rovnou do prachu před chladič, na nic víc nemám sílu. Posledních 100 km do Dušanbe je po lepších cestách (dokonce s asfaltovým povrchem), moc si z toho úseku ale nevybavuji.

V půl sedmé ráno jsme v Dušanbe, všichni úplně hotoví a já na pokraji sil.

Sobota 9.8. - den 31

Leháme si do stínu nějaké zdi přímo na autobusovém nádraží a spíme.

Kluci pak na střídačku vyrážejí do okolí hledat nějaké vhodné místo, kde bychom mohli strávit čas do odletu, nic tu ale není. Naše oblíbené autobusové nádraží je asi nejlepší volba.

Járovi se podaří v nákladní části nádraží najít otevřený přepravní kontejner. Chybí mu navíc i kus stěny, takže nehrozí, že by nás v něm třeba někdo z legrace zavřel. Je to takové zastrčené místo a náš kontejner je mezi mnoha dalšími, takže se tam hned stěhujeme a přečkáme tu období největšího vedra.

Honza s Járou pak vyrážejí do města. Kolem páté stojí náhle před kontejnerem strašně nesympatický nažehlený chlapík s nějakým staříkem. Chlapík je hrozně rozčilený, něco na staříka tádžicky řve a ukazuje přitom na nás. Trvá to nekonečně dlouho, ten idiot se vůbec neuklidňuje a řve a řve jako by se pominul. Pak se obrací k nám a řve teď na nás. Míchá tádžičtinu a ruštinu, takže mu moc nerozumíme. Musíme se ale okamžitě sbalit. Je prý od milice a žádá si naše pasy. Snažím se trochu uklidňovat situaci, všelijak se omlouvám a snažím vysvětlit, že tu jen čekáme na kolegy a až dorazí, půjdeme pryč. Nic ho nezajímá, musíme sbalit všecky věci a jít s ním. Balíme tedy svoje batohy i batohy Honzy a Járy a vlečeme je s sebou. Je toho strašně moc a mně je navíc pořád zle, jsem propocený skrz naskrz, hučí mi v uších, jen se tak pod tou zátěží potácím. Na chodníku před autobusovým nádražím už mě nohy neunesou a já padám na kolena. Mám roztržené obě nohavice a obě kolena krvavá. K policejí služebně je to naštěstí už jen asi 50 metrů.

Tady se situace začíná trochu uklidňovat. Maniak pořád řve, naše pasy má ale už v rukou uniformovaný milicionář, který se snaží kolegu zklidňovat a s námi komunikuje normálním způsobem. Scházejí i další policisté, někteří se také věnují uklidňování kolegy, jiní nám naznačují, že nebude tak zle a že se všecko vyřídí. Dostáváme dokonce hrozen vína z révy, která jim roste na dvoře služebny. Mně je ale zle a nezvládám víc než pár kuliček.

Policisté si nechají všechno vysvětlit, zkontrolují nám razítka v pasech (za registraci považují vstupní razítko na vízu, nemám chuť jim vysvětlovat, že to je jinak) a uznají, že máme všechny dokumenty v pořádku. Jen jsme neměli lézt do toho kontejneru, mají totiž za úkol právě tyhle kontejnery střežit. Musejí proto zavolat velitele, prý ale bude pak všechno v pořádku.

Prosím o vodu, abych si mohl opláchnout krev z kolenou. Policista mi ale nerozumí a dostávám nejprve jehlu a nit - snad abych si kolena sám zašil? Možná ale jen na zašití kalhot... Nakonec si mohu kolena umýt a provizorně si je zalepuji. I policisté se evidentně cítí líp, když nemusejí koukat na krvavý důsledek řádění svého pominutého kolegy.

Velitel se ukazuje jako relativně bystrý člověk. Bez problému chápe celou situaci a na rozdíl od svých podřízených nám ani netvrdí, že musíme bezpodmínečně jít spát do hotelu.

Bere mě zpět na autobusové nádrží, kde sežene šéfa místní ochranky a nabízí mi pro nocleh buď jednu volnou místnost, nebo valník, stojící na parkovišti. Místnost je špinavá a zatuchlá, volím valník. Dostáváme na něj dokonce i koberec.

Výsledek je tedy nakonec pozitivní. Můžeme zůstat na autobusovém nádraží a máme to navíc posvěceno milicí i místní ochrankou. Cena za to je jedna dlouhá a nepříjemná scéna, roztrhané kalhoty a dvě rozbitá kolena.

Ruda nechává ještě v kontejneru vzkaz pro kluky, aby našli naše nové nocležiště a protože se mezitím setmělo, jdeme spát. Předtím si ještě protrpím desinfekci svých ran.

Kluci dorážejí až pozdě v noci.

Neděle 10.8. - den 32

Noc byla bolestivá, očekávaný průjem propukl navzdory snad kilogramu živočišného uhlí, které jsem do sebe včera celý den ládoval. Ráno se ale už cítím výrazně líp.

Ruda jde dopoledne do města. Vrací se s tím, že potkal nějaké Čechy, kteří mu doporučili hostel za 10 dolarů. Nikomu z nás se tam ale nechce, takže jde Ruda sám.

My si necháváme batohy ve zdejší jídelně (pro personál i některé hosty jsme tu už tak trochu jako inventář) a jdeme do města. Já s Honzou do centra a na trh, Jára zase někam balit místní ženské. Na trhu si kupujeme pečené kuře a protože se cítím už docela dobře, dávám si dokonce v jedné z restaurací boršč. Jako boršč to zrovna nechutná, ale je to docela dobrá polévka. Daří se mi i najít internet a poslat mail domů a vzkaz do knihy hostů na našem expedičním webu.

Pondělí 11.8. - den 33

Ráno se cítím úplně fit. Snídáme s Honzou sušenky a zapíjíme je plnotučným mlékem. Jára dojídá naše včerejší kuře.

Před polednem dává Jára batoh zase do jídelny a jde na nějaké rande, které si včera večer domluvil. Honza zatím na trhu kupuje za poslední peníze bonbóny. Ve tři jdeme s Honzou k letišti, po chvíli doráží i Jára, slečna mu na rande nepřišla. Čekáme před letištěm a zbytky peněz utrácíme za jídlo a zmrzlinu. Na večeři jdeme do blízké restaurace, kam později doráží i vymydlený a vypraný Ruda.

Na letišti pak dokončujeme balení a kontrolujeme váhu, tentokrát by nám to mohlo vyjít do limitu. Ruda stále přičinlivě hlásí, jak mu to hezky vychází a jak on má všecko v pořádku. Dává si záležet, aby bylo jasné, že pokud budou nějaké problémy, on je mít nebude. Neopomene se zmínit o tom, co se dozvěděl v hostelu - totiž jaké jsou pokuty za vývoz kamenů (každý jsme si něco na památku v horách sebrali) a že on sám žádné kameny rozhodně neveze. To jeho systematické distancování už mi začíná trochu lézt krkem, snad je to ale i tím, že jsem tu ze všeho už pěkně unavený a toužím se konečně dostat do nějaké normální země. Navíc čekáme na náš let dlouho přes půlnoc a jsem i dost nevyspalý...

Kolem půlnoci se začíná projevovat dnešní nestřídmost v jídle a začíná mě bolet břicho. WC tu ale mají slušné a během hodinky je všecko zase OK.

Úterý 12.8. - den 34

Odbavení proběhlo v pohodě. U bezpečnostní kontroly se paradoxně nejdelšího výslehu dočkal Ruda, který s sebou nevezl ani jeden červený kamínek.

U odbavení se Járovi podařilo navršit naše batohy tak šikovně, že váha ukazovala tím míň, čím víc zavazadel jsme na hromadu pokládali. Zdálo se mi, že zřízenci usilovně hledají způsob, jak nás donutit zaplatit za nadváhu. Nepodařilo se jim to.

Než se usadíme v letadle, sklátí Járu katastrofální střevní chřipka. Má vysokou horečku, je úplně bledý, vypadá, že se každou chvíli složí. V letadle pak dostane barvu čerstvého brčálu, je mu tak zle, že má problém si zapnout bezpečnostní pás.

Startujeme s půlhodinovým zpožděním, v tom okamžiku spím...

Jídlo je nechutné, budí ve mně silné asociace na polévku, po které mi bylo na zpáteční cestě tak zle. Ukazuje se, že v tom nejsem sám a všichni svorně ho netknuté vracíme.

V devět jsme v Petrohradě. Tádžikistán se mi líbil, ale přichystal nám tolik překvapení, že toho už mám po krk a jsem šťastný, že jsme v Evropě.

U pasové kontroly funguje jen jedno okénko a Tádžiky, kteří se tam nahrnuli před námi, kontrolují opravdu důkladně, takže to vypadá na dost dlouhé čekání. Asi po hodině se objevuje jakási uniformovaná dáma, vyhledá nás a rázem jde všechno jako na drátkách. Jdeme si rovnou (bez pasové kontroly) pro batohy, pak se vracíme zpět na letištní plochu, kde nás nakládají do mikrobusu a vezou na terminál II. Tady nás usazují do tranzitní haly, kde bychom měli čekat na odlet. Máme ale v pasech ruská víza, takže se necháme propustit přes pasovou kontrolu do haly. Já tu zůstávám a kolegové, kteří v Petrohradu ještě nikdy nebyli, si jdou alespoň zběžně prohlédnout tohle krásné město.

V letadle ČSA asi vypadáme tak zuboženě (nebo hrdinsky?), že bez problému dostáváme druhou porci uzeného se zelím. A to jsme už doma.

KONEC