Pik Karla Marxe 2008 - První český výstup na Pik Karla Marxe (6734m) v Tádžikistánu

Další celé deníky:
Járův	Tomášův

Rudův deník

10.7. 2008

Včerejší večer jsem balil. Váha batohu se ustálila na 35,4kg. Slušná obluda. 11,3kg z toho je jídlo pro 4osoby/7dní nebo také 1 člověk/28dní. Utěšuji se tím, že něco jde vyhodit vždy. Cestou metrem se na Křižíkově neubráním myšlenkám na práci. V hlavě si přehrávám včerejší meeting. Jsme v p… ale vše je OK a čekají nás světlé zítřky. Vybavují se mi nasraní zákazníci. Tak tohle mi chybět nebude. Na Zličíně docela dost prší. Autobus č.100 je našlapán lidmi se srandovními kufříky s kolečky. Asi 8 letého klučinu na klíně matky zaujali mé skelety připnuté na batohu. Matka se pubertální dcery ptá na jaký to může být sport. Typuje snowboard. Míří někam k moři.

Do haly přicházím téměř přesně 2 h před odletem. Kluky nacházím snadno. Skelety a zimní bundy nejsou v červenci zrovna běžné oblečení. Začínám se také přezouvat a převlékat. Cpu věci do kapes. Co máme na sobě se neváží a limit do St. Petersburgu je 25kg. Měním ještě 1000,- Kč na USD. Při odbavení váhu neřeší a nic nedoplácíme.

V St. Petersburgu se před pasovou kontrolou tvoří slušná fronta. Vypadá minimálně na hodinu. Ve skeletech a oblečení se začínám slušně potit. Odvážným manévrem, kryti schodištěm, se dostáváme o pár metrů dopředu. Vyzvedáváme batohy a zajišťujeme transfer na Pulkovo I. Je třeba najít okénko transfer a nahlásit se u slečny. Tomáš se u odměřené mladé rusky za přepážkou několikrát připomíná. Po docela dlouhém čekání skutečně přijíždí GAZela. Vybavena je vozidlovkou ENTEL. Na Pulkovu I. je hala plná Kazachů, Tádžiků … všichni jsou tmavší s výraznými obličeji. Mladší muži mají šusťáky, tepláky, starší sáčka, ženy pestré šaty. Často mají velká zavazadla. Naše letadlo má zpoždění. Snažíme se okouknout vážení zavazadel. Limit do Dušanbe je jen 20kg. Cpeme ještě více věcí do kapes.

Je čas vyrazit. Vystojíme frontu na bezpečnostní kontrolu a na vážení. Všichni cestující mají velké tašky a krabice. Často se dohadují s obsluhou váhy a platí u pokladny. Váhy jsou cinklé. Ukazují evidentně nějaké to kilo navíc. Váhu nám sečetli dohromady a limit překračujeme o téměř 30kg. Posílají nás k pokladně. Lze platit pouze v rublech. Nabízíme EUR a USD. Nelze. V hale je ještě možná otevřená směnárna, ale jsme již za bezpečnostní kontrolou a také není již moc času. Následuje pobíhání mezi pokladnou a obsluhou váhy. Výsledkem je požadavek 150 EUR a vše je OK. Nemáme moc na vybranou. Ženština za váhou si bere peníze a batohy. Snad je ještě někdy uvidíme. Dostáváme za to palubní vstupenky.

Na ploše letiště před naším východem stojí dva kousky Tupolev 134 s prosklenou špicí. Neznám jiné civilní letadlo s takovou frajeřinou. Lidí na náš let stále přibývá. Po chvíli je jasné, že do Tu134 se již asi nevejdeme. Otevírají se dveře a davu se zmocní panika. Tvoří se tlačenice. Nikam se nehrneme. Děžurná u dveří vykřikuje, že prvním busem pojedou čísla sedadel 1 až nevím kolik. Většina cestujících jsou však Tádžici a asi nerozumí rusky. Tlačí se stále víc a naštvaná obsluha je u dveří zase vyhazuje protože mají vyšší číslo sedadla. Tlačenice se dostala do stádia, kdy ztrácím kontrolu nad svým pohybem. Nemůžu skoro ani vytáhnout ruku od batohu-válce, který mám přes rameno a ukázat Francouzovi, který stojí přede mnou, že když má na letence číslo sedadla tuším 15 tak se muší tlačit. Dav je však dlouhé minuty zcela zamrzlý.

Letíme Tupolevem 154M s motory Soloviev. Vzletová hmotnost 120t. Dolet 4500km. Tolik prospekt v křesle první třídy. Rozházeli nás po letadle. Sedím několik řad za Járou v první třídě. Tomáš s Honzou jsou vzadu v normální třídě. Ač je skoro půlnoc je ještě světlo a po startu je nádherně vidět Ladožské jezero.

11.7.2008

Celou dobu letu bylo na severu světlo. Nyní již svítá, klesáme a pod námi jsou hory. Na severních stráních je sníh. Na ploše stojí zaparkovaný obrovský Antonov. Na hřbetě má nějaké úchyty – že by to byl ten co přepravoval raketoplán Buran? Míjíme několik vrtulníků Mi8 a vrak – trup nějakého ještě většího vrtulníku. Asfalt na ploše je dost rozpraskaný. Konečně stojíme a přistavují schody. V hale vyplňujeme migrační formulář, dostáváme do něho razítko a vyzvedáváme batohy.

Před halou se převlékám do sandálů. Je asi 6 ráno a teplo. Tomáš s Járou jdou měnit peníze. Čekáme s Honzou u batohů. Máme místní měnu – somon a vyrážíme do města s cílem zajistit dopravu dál. Po malém bloudění nacházíme dost zastrčené autobusové nádraží – parkoviště maršrůtek do oblasti Horní Badachšán (GBAO). Je však již dopoledne, vedro a je tu docela mrtvo. Okamžitě se na nás lepí několik řidičů maršrůtek a nabízí nám odvoz. Na okně místní hospody visí cedulka s cenami. Do Chorogu tu je uvedeno 150S. Taxikáři nabízí výrazně vyšší ceny. Odmítáme, ale jsou neodbytní. Usazujeme se před místní hospodou. Taxikáři neustále nabízí a smlouvají. Jednomu po chvíli přezdíváme vzteklounek. Nabízí cenu, my odkazujeme na cedulku s razítkem úřadu na okně s cifrou 150S a on strašně trpí a vzteká se. Nikam nepospícháme. Dozvídáme se, že dnes již většina maršrůtek odjela – vyjíždí se prý brzy ráno, protože přes den je vedro.

Vedro je opravdu slušné. Vyrážím s Honzou do města. Na ulici jezdí docela dost dodávek – maršrůtek i větších skoroautobusů GAZel. Zdá se mi, že by mohlo existovat ještě nějaké jiné autobusové nádraží. Zkoušíme se ptát lidí. Jeden mladík říká, že nás dovede na místo odkud se odjíždí do Chorogu. Jdeme s ním necelé 2km. Bohužel se ukazuje, že zde stojí nějaký jeho známý taxikář s žigulíkem. Odmítáme. Stojí tu také spoustu lidí na chodníku, okolo pomalu projíždí maršrůtky a řidiči z okénka vyvolávají cílová města. Nikdo však nejede do Chorogu. Když se ptáme na Chorog, posílají nás zpátky na náš autobusák.

Vracíme se a sedáme si na zahrádku hospody. Tomáše s Járou celou dobu přemlouvali místní taxikáři. Objednáváme si pirohy a vodu. Nyní se jde projít do města Tomáš s Járou.

Na autobusáku se nic neděje. Jdu se projít. Tentokrát sám a východním směrem. Je tu železniční trať, hrbolatá jednokolejka, spleť nepravidelných uliček a přízemních domků. Občas je otevřenými dveřmi vidět na dvorku malé pódium s kobercem na kterém se sedí a jí nebo leží a odpočívá. Celé to na nohách a se žbrdlením vypadá jako velká postel. Dvorky jsou často zastíněny vinnou révou pnoucí se po pergolách.

Celé město je protkáno sítí zavlažovacích kanálů. Plavou v nich odpadky. V těch větších žijí nějaké malé snad živorodé rybky. Prohlížím si rybky ve vodě a místní děti se shlukují a pokřikují na mě. Samice rybek vypadají úplně jako paví očka, ale samci jsou jiní. Rozhodně ne tak barevní a mají menší ploutve. Může klidně jít o původní nevyšlechtěnou formu. Každopádně mi přijde, že jsou to živorodky. Zkoumám těhotné samice. Sedím na bobku, vytahuji foťák a vzápětí ho kryji před vodou, kterou vyšplíchl kámen hozený děckama do vody asi 2m ode mne. Zvedám se a druhý kámen dopadá na břeh asi půl metru ode mne. Přestává sranda. Stojím a děcka se dávají na útěk. Není jim víc než nějakých 10-12 let a je jich asi 6 nebo 7. Rybky jsou v čoudu.

V krámku u kolejí si kupuji kefír a turecké sušenky Ülker. Kefír je dost teplý, ale dobrý. Chvilku váhám zda je rozumné ho pít. Pak vzpomínám na pirohy a pekárnu s pecí na autobusáku kde je pečou. Docházím k závěru, že nějaký ten kefír už to nevytrhne. Jdu ještě kus podle kolejí v naději, že najdu nádraží. Nic takového však nevidím a vracím se.

Rozhodujeme se co dál, zda tu přespat nebo vzít nabídku za 200 S/osoba a odjet do Chorogu. Tuto cenu nabízí po celodenním smlouvání vzteklounek. Při pokusu o dohodu však začne cenu navyšovat. Poplatek za batohy, špatná cesta, jede se přes hory, má nové čínské auto Tangen , za to vše musíme zaplatit víc. Odmítáme.

Na naši debatu reaguje řidič od vedlejšího stolu co dosud seděl zády. Ptá se kam jedeme. Odpovídáme Chorog a potom Vrang. Bez zaváhání zvolá „jsem z Vrangu“, odvezu vás za 250S až tam a můžete u mne bydlet. Tomáš přijímá a říká, že jsme domluveni. Jasná nabídka, žádné smlouvání. Budí v nás důvěru. Co jsme řešili celý den je najednou domluveno během jedné minuty. Ještě doladíme termín odjezdu – musí na někoho počkat a chce odjíždět až zítra okolo poledne. Spát tedy budeme zde na autobusáku. Vyhlédli jsme si přímo část hospodské zahrádky. Ptáme se obsluhy a starší servírka po konzultaci s nějakým chlapíkem souhlasí.

Stále však dolézá vzteklounek a spol. a vyzvídají za kolik a s kým jedeme. Tomáš je na ně již vyloženě nepříjemný, přesto se jich dlouho nemůžeme zbavit. Když zavřeli hospodu, přistavili maršrůtkáři jednu dodávku k zahrádce a nabízí nám spaní v autě. Říkáme, že nechceme nic platit. Tvrdí, že za to nic nechtějí a tak přijímáme. Přichází řidič z Vrangu a ptá se co to má znamenat, zda platí naše dohoda. Ujišťujeme ho, že ano. Jde pouze o nocleh. Nabízí také nocleh. Přeparkuje a nakonec spí Tomáš s Járou v prvním autě a Honza a já v autě z Vrangu. V noci je vedro. Spím bez spacáku jen v tričku a sandálech na sedačce a přesto se potím.

12.7.2008

Dáváme batohy do auta z Vrangu a všichni vyrážíme do města nakoupit těstoviny, sušenky a ještě něco dalšího. Máme v řidiče naprostou důvěru. Dopřáváme si jídlo v hospodě. Objednali jsme si 4 různá jídla a prohlížím si pec na chleba, která patří k hospodě a stojí přímo na ulici. Jídla jsou dost mastná. Jestli jsem včera měl obavy z kefíru tak nyní si myslím, že je to už jedno.

Kupujeme těstoviny, sušenky a už nevím co dalšího.Vracíme se na autobusák úzkými uličkami. Najednou nás oslovuje chlapík a zve nás do otevřených dveří, kde probíhá nějaká hostina nebo slavnost. Myslíme, že jde o svatbu. Na dvorku je několik desítek lidí, plastové stolky a židličky. Dvorek je stíněn vinnou révou. Na stolech je hromada jídla. Sedáme si a dostáváme čaj. Jíme meloun, ovoce a ochutnáváme dobroty. Za zmínku stojí sušené moruše. Úplně tvrdé a strašně sladké. Bavíme se s jedním chlapíkem. Je prý učitel chemie, za sojuzu bylo lépe a tak podobně. Povídáme o našich plánech zde v Tádžikistánu. Dostáváme jídlo – rýžové rizoto s kousky masa. Opět dost mastné. Tomáš se ptá na focení a je mu dovoleno. Dokonce se sami chtějí fotit a různě se aranžují. Chtějí se fotit také s námi. Ptáme se kde je nevěsta s ženichem. Vysvětluje se, že nejde o svatbu, ale o obřízku asi 6 letého kluka. Koukáme na hodinky a začínáme se loučit. Jde to těžko. Přemlouvají nás abychom zůstali.

Pospícháme na autobusák. Řidič s našimi batohy tu je. Na někoho se ještě čeká. Hodiny ubíhají a nic nenaznačuje že by se blížil odjezd. Kolem 15h se opět ptáme kdy vyrazíme. Jsme ujištěni, že pojedeme, ale nyní je horko. Také ještě musí na někoho počkat. Přijíždí auto a objevuje se tlustý Rus s nějakou vyrážkou. Jede se léčit do lázní nedaleko Vrangu. Prameny s takovým složením jsou prý pouze dva na světě. V lázních u Vrangu a na Kubě. Objevují se také dvě slečny tak okolo 20-ti let. Jedna stále ošklivě pokašlává a drží si kapesník před ústy. Tubera? Tihle všichni s námi pojedou?

Vyjíždíme až k večeru. Tuberačka ani Rus s námi naštěstí nejedou. Ještě kličkujeme úzkými uličkami. Něco vyzvedáváme a také se snad vyhýbáme nějaké kontrole. U výjezdu z města je je nad silnicí obrovská brána a před ní stojí policejní hlídka. Když vidí policista maršrůtku pískne a ukáže na ni. Řidič okamžitě brzdí. Stojí to nějaký ten úplatek. Podobných kontrol je ještě několik. Policisté vždy jen nepatrným posunkem naznačí, že máme zastavit a okamžitě brzdíme. Silnice je asfaltová a okolo jsou pastviny s dost suchou trávou. Jeden ze spolucestujících posílá řidiči sáček se zelenou hmotou. Řidič si dává trochu pod jazyk a posílá to po mě zpět. Ganža culí se. Mám si také trochu dát. Budí to mou zvědavost a decentně ochutnávám. Vkládám pod jazyk, žlázy začnou okamžitě strašně slinit. Po chvíli to vyplivuji z okénka. Kus jsem stejně nechtěně spolkl. To prý není dobré. Cítím účinek. Je to silně povzbuzující.. Začínám rychle mluvit a nějak nemohu vydržet sedět. Pořád se vrtím.

Po asi 80km zastavujeme u motorestu. Již se stmívá. Dáváme si mastný vývar s kusem masa a chléb. Pár km za motorestem začínáme stoupat do hor. Pod námi se prý staví přehrada, ale je již tma a není nic vidět. Končí asfalt. Chvíli závodíme s žigulem, který patří k nám. Předjíždíme se na šotolinové cestě plné zatáček. Když je lepší cesta žigul nás předjede. Na hrbolech je ale zase rychlejší maršrůtka – gornaja mašína. Na levé straně je stále slušný sráz do údolí. Cesta je špatná a neustále to s námi hází. Musím se stále držet a dívat dopředu. Dají se tak předpovídat hrboly a naklánět tělo. Když vypadnu z rytmu o něco, třeba o strop se udeřím. Po ganže se mi vůbec nechce spát. Při krátké pauze řidič říká, že přes řeku je Afgánistán.

13.7.2008

K ránu stavíme řeky. „Užé němagů“ říká řidič a usíná na sedačce. Nemohu vydržet v autě. Jdu se projít. Nacházím placatý šutr, na který si lehám. Za pár minut ale odjíždíme.

Stoupáme do prudkého kopce. Prý nějaké vysoké sedlo a potom vyjedeme z hor. Míjíme odstřelený ocelový most v korytě řeky. Je pokroucený a jsou z něho vysypané dva tanky. Krátce na to nemůže řidič zařadit jedničku. Začínáme couvat dolů z kopce. Docela nabíráme rychlost a řidič to řeší nabouráním zadkem do svahu. Jdeme okouknout jak to dopadlo. Zadek je trochu zabořen v suti, ale je to OK.

Sedlo má přes 3000m. Začínáme klesat. Serpentýny a úzká cesta místy vystřílená v téměř kolmé skále. Vypadá to jako kamenolom. Projíždí tu i hodně staré Kamazy s nákladem. Klesání je nekonečné. Před námi se objevuje závora. Vojenská kontrola. Vjezd do GBAO. Musíme vystoupit a jít do budovy. Mladý voják, asi záklaďák si tužkou zapisuje do sešitku naše jména. Převod z latinky do azbuky mu trvá dlouho. V první vesnici nás staví policista. Když si v autě všimne nás, musíme opět ven. Jdeme pěšky asi 100m na místní policejní stanici. Kontrola víza, povolení do GBAO a zapisují si naše jména. Přijíždíme k velké řece. Na druhé straně je Afgánistán. Podle řeky jedeme skoro celý den. Je kalná jak kakao, dravá a má místy slušný spád. Odhadujeme, kde by se na raftu ještě dalo a kde už ne.

Stavíme na oběd. V motorestu nás okamžitě zve k sobě na pódium silnější člověk se snad komplet zlatými zuby. Je prý Kyrgyz a cestuje někam s přáteli. Chlubí se, že má dost peněz, ale nedovede nám vysvětlit v čem podniká. Hostí nás a tlacháme o kravinách. Nakonec do nás nalévá vodku. Připíjíme si s ním. Na stole je také vynikající kefír.

Na další zastávce se s Honzou koupeme v přítoku řeky. Koupel je skvělá. Honza začal konzumovat endiaron a uhlí. Fotím si cestu a lidi naproti v Afgánistánu. Pozdě odpoledne bereme kus stopaře. Kouzelného dědu s vráščitým obličejem a černou čapkou. Asi třičtvrtě hodiny po jeho vysazení začíná Jára hledat botu maratonku. Zřejmě vypadla při výstupu nebo nástupu dědy stopaře. Chce se vrátit, ale s ostatními ho přemlouváme, že naděje na nalezení je mizivá a jsme již daleko. Pokračujeme.

Večer přijíždíme do Chorogu. Stavíme před policejní stanicí kvůli registraci. Na vrátnici nám říkají, že registrace je možná až zítra. Bek, náš řidič, však potkává chlapíka v maskáčích. Prohodí pár slov. Bek říká, že potřebujeme registraci. Dovezeš mi pivo z Dušanbe? Ptá se maskáčový chlapík. Da pivo budět. Sdělaj registraciju rozkazuje maskáčovec policistovi, který má na rameni několik hvězdiček. Ten srazí paty a odchází do budovy. Bek zařizuje kopii našich pasů. Někam s nimi odjíždí. Přiváží kopie pasů a úředníka, který měl volno a dělá registraci. Nahánějí nás do zamřížované místnosti. Po chvíli se otevírá okénko a dostáváme registraci.

Vyrážíme z Chorogu dál na Ishkashim. Stmívá se. Stavíme u motorestu kde nejde proud a svítí svíčkami. Skoro po tmě jíme párky, vejce a chléb. Bek jede již druhou noc téměř nonstop. Je unavený a v Ishkashimu opět na chvíli stavíme. Do Vrangu zbývá necelých 100km.

14.7. 2008

Do Vrangu přijíždíme s rozedněním. Bek brzdí před svým domem a troubí. Po chvíli se otevírají železná vrata a vjíždíme na dvůr. Ubytovávají nás v domě. Velmi rychle jdeme spát a usínáme. Jsem z cesty celý rozlámaný. Vstáváme okolo poledne, dostáváme snídani a chceme vyrazit na trh koupit benzín, cibuli a česnek. Vyrážíme jen ve třech protože Honza má průjem a zůstává v domě. Na trh nás vedou dva asi 12-ti letí kluci z Bekovi rodiny. U pojízdné cisterny kupujeme do pěti PET lahví benzín. Daří se také koupit cibuli. Česnek ale nikde nemají. Kupuji si afgánské sušenky vyrobené v Mazáre Šarífu.

Prohlížíme si domky ve vesnici a okolní hory. Na Afgánské straně vidíme ledovce i bílé vrcholy. Domky jsou přízemní, kamenné, některé omítnuté buď hlínou nebo omítkou a natřené na bílo. Mají ploché střechy a často satelitní anténu. Zahrádky jsou obehnány kamennými zdmi. Pěstují na nich brambory, cibuli, ganžu a nějaké bylinky. Za domky jsou políčka s obilím. Vše je zavlažováno kanály z ledovcových řek. Za vesnicí začíná vyprahlá krajina.

Vyhlížíme naší cestu. V úvahu připadají dvě údolí. Tomáš řeší posunuté souřadnice na mapě a dle GPS určuje jako správné údolí výše proti proudu. Odpovídá to tomu, co si pamatuji z google earth. Bek nám večer domluvil návštěvu majitele oslíka. Přichází chlapík v holínkách a dohadujeme se co a za kolik. Může nás dovést až ke druhé usedlosti – kašáru. Tam prý končí cesta. Chtějí nám místo osla vnutit Bekova bratra. Při pokusu zvednout batoh ho však vysype. Domlouváme se na jednom oslu a třech batozích – dva ponese osel, jeden pastevec. Čtvrtý batoh si budeme střídat mezi sebou. Osel bude přistaven ráno v šest.

Povídáme si ještě s Bekem. Vypráví nám, že řidiče dělal již za sojuzu. Kolik tehdy jezdilo přes Vrang kamazů, jak byly dobré silnice. Všichni pracovali v kolchozu a všechno fungovalo. Prý bylo lépe. Vraky tanků v horách jsou přes dva roky staré a jsou z prezidentských voleb. Střílelo se i v Dušanbe. Maršrůtka, kterou jsme přijeli není jeho, má ji půjčenou než mu opraví džípa Mitsubishi Pajero. Má ho v servisu v Dušanbe s motorem. Až sestoupíme, tak se nahlásíme u jeho ženy a on pro nás opět přijede, ale již džípem. Tím prý cestu zvládá za 16h.

15.7. 2008

Probouzí nás domácí. Nařídil jsem si budík na hodinkách, ale měl jsem asi ruku s nimi pod dekou a buzení nebylo slyšet. Je krátce před šestou. Rychle balíme, pastevec přivazuje dva batohy na osla a nadává, že jsou těžké. Osel není moc velký. Třetí batoh bere na záda pastevec a odchází. Vyrážím za ním. Jdeme velmi svižně. Po chvíli odbočujeme z hlavní cesty a proplétáme se labyrintem zídek a plotů ven z vesnice. Ztratili jsme kluky vzadu. Zanedlouho se vynořují na cestě pod námi. Mávám na ně. Ihned za vesnicí začíná vyprahlá krajina. Kamení, písek a občas bodlák. Pěšinka je nyní jasně zřetelná daleko dopředu. Stoupáme po úbočí. Pastevec stále nadává, že batohy jsou těžší než 30kg jak jsme včera tvrdili. Napřed říká 40kg a po chvíli již mluví o 50kg. V prudším svahu musí osla dost mlátit holí. Dívat se jak někdo heká, nechat si nadávat, že je to těžké a ještě platit za to, že někdo mlátí osla je na mne moc. Beru si svůj batoh a chci si ho dál nést sám. Kluci, hlavně Jára, jsou proti. Výstup s batohem mě sice stojí více sil, ale mám pocit, že se nepodílím na mlácení osla.

Stoupáme a výhledy do údolí jsou nádherné. Naproti přes údolí obdivujeme širokou deltu řeky přitékající z Afgánistánu. Deltu tvoří desítky vyschlých koryt a samotná řeka moc vody nemá. Začíná pálit slunce a je vedro. Neobejdu se ani na chvíli bez slunečních brýlí. Před polednem konečně dosahujeme hrany přes kterou zatáčíme k severu do údolí ledovce Nišgar. Okolo poledne stavíme u opuštěné usedlosti – kašáru. Tomáš s Honzou jdou s pastevcem pro vodu. Průjem má dnes pro změnu Jára.

Stále stoupáme. Jsme již téměř ve 4000m.n.m. a začínám cítit výšku. Bolí mne hlava a jsem dehydrovaný. Ze shora nám přichází naproti další pastevec s druhým oslem. Berou mi batoh a přivazují ho s Honzovým na druhého osla. Nemám sílu a ani nemá smysl se tomu bránit. Pastevci to berou jako hotovou věc. Protestuji proti dalšímu stoupání. Cítím, že 1200m převýšení je pro mě dnes dost. Pastevec mluví o klesání a ukazuje, že kašár je níže v údolí, ale ještě kus stoupáme. Stoupáním překonáváme hluboce zaříznutou rokli s velmi nekompaktní skálou. Při traverzu její vrchní části náhle padá druhý osel. Ač to zprvu vypadá, že poletí až dolů, zastavuje se naštěstí asi 6m pod pěšinou. Pastevec se kterým jsem šel vepředu naznačí ať hlídám prvního osla a běží na pomoc. Druhý pastevec a kluci to mají blíž a již jsou na místě havárie. Osel leží pod batohy. Je třeba rozvázat nebo přeřezat provazy.

Dramatický pád přežil oslík téměř bez následků. Má pouze decentní odřeninu na lopatce levé přední nohy a škrábanec na levém zadním stehně. Nevypadá to vážně a jsou na něho opět naloženy batohy. Začínáme klesat. Osel co přišel ze shora nemá problém. Osel co spadl a jde s námi zdola nějak neumí nebo nemůže klesat. Pastevec ho bije a opět nadává na váhu batohů. Nakonec odvazuje Járův batoh a vylučuje ho z přepravy pro nadměrnou hmotnost. Zůstávám vzadu s Honzou a Járovým batohem. Zkouším si ho nasadit na záda a odnést. Buď jsem tak zesláblý výstupem a výškou nebo je batoh opravdu dost těžký. Klesat s ním je problém. Po několika metrech to vzdávám. Mám sandály a riziko, že si v suti něco udělám s nohou se mi zdá velké. Zkouší to také Honza. Ten batoh je opravdu výrazně těžší než můj. Navrhuji na místě dnešního tábora vyprázdnit jiný batoh, vrátit se a tohohle obra rozdělit do dvou batohů. Po chvíli přichází ze zdola Tomáš zjistit proč jde osel pouze s jedním batohem a kde jsme my. Zjišťuje situaci, nasazuje si Járův batoh na záda a donese ho až na dno údolí.

Cesta se narovnává a všechny batohy jsou opět na oslech. Jdeme téměř po rovině proti proudu ledovcové řeky ke kašáru. Je už večer a u kašáru nám pastevci ukazují místo kde můžeme postavit stany. Nedaleko je pramen čisté vody. Pijeme, vaříme a stavíme stany. Tomáš říká, že o aftech z dehydratace v ústech až dosud pouze četl. Chvíli na to je jazykem nahmatávám taky. Z výšky mě bolí hlava.

16.7. 2008

Po včerejším výstupu jsme si dnes nadělili volno. Ráno stále trochu cítím bolest hlavy z výšky, ale je to podstatně lepší než včera. Průjem má pořád Jára. Peru si propocené oblečení a koupu se. Fotím žlutého ptáka, orla, kytky, kozy a kašár. Odpoledne se jdeme podívat dál proti proudu. Stékají se tam dvě ledovcové řeky a je v nich dost vody. Jednu z nich musíme přebrodit. Vyrazíme zítra brzy ráno, kdy je v řece vody nejméně, přebrodíme a necháme za řekou část věcí. Dál vyneseme pouze jeden stan. Dál znamená nejlépe k čelu ledovce Nišgar. Sedíme na kameni a dohadujeme se jak překonat strmý úsek za řekou. Jsme však dost daleko a z čelního pohledu se špatně odhaduje sklon svahu. Naproti nám je dlouhý mohutný vodopád s hnědou vodou. Také diskutujeme o bílých skvrnách na skále. Je to led?

17.7. 2008

Vstáváme ještě za tmy. Budí mne Tomáš. Cítím se nějak divně a začínám balit. Po chvíli se mi chce na záchod a málem nedoběhnu. Dnes mám průjem já. Je mi mizerně. Při balení snad 3x odbíhám. Konečně mohu vyrazit. Tomáš na mě čeká a kluci jsou již na cestě. Asi po 0,5 km se mi podlamují kolena a mám pocit, že sebou praštím. Blížíme se k soutoku a Tomáš jde napřed ke klukům aby mohl ovlivnit místo brodu. Tak dlouho si nechci připustit, že bych sebou mohl seknou až se fakt skácím k zemi. Motá se mi hlava. Jdu si opět odskočit. Vrací se Tomáš a bere mi batoh. Neprotestuji a děkuji. Jsem na tom fakt blbě a dnes asi tak maximálně přebrodím řeku. Řeku brodíme v pohodě až na to, že se ztrácí Jára. Honza po chvíli hlásí, že ho vidí vysoko proti proudu na druhé straně. Kluci staví stan a já vybaluji spacák a karimámu. Téměř okamžitě usínám. Dorazil Jára a kluci vyráží nahoru. Dávám jim svůj stan protože je nejmenší. Po východu slunce se stěhuji do Tomášova stanu kvůli stínu. Střídavě spím a odbíhám do vedlejší rokle. Jím endiaron a uhlí.

Táboříme v takové kotlince kde moc nefouká a přes den je slušné vedro. K pití mám po chvíli již pouze vodu z ledovcové řeky. Je hodně kalná a plná jemného písku. I když ji nechám usadit skřípe mezi zuby. Prostě dostatek minerálů. Občas vyhlížím kluky, ale většinu dne prospím. Probouzí mě příchod Járy. Ptám se ho jak to vypadá nahoře a kudy nakonec šly, ale vůbec nekomunikuje. Překotně staví stan, vzteká se u toho, mizí ve stanu a jde zřejmě spát.

Po chvíli přichází Honza s Tomášem. Čelo ledovce Nišgar neviděli, ale postavili stan pod ledovcem co přichází z druhého údolí. Prý je to nahoře moc pěkné. Strmý úsek překonali skoro celý podle vodopádu, jen v horní části je ošklivé místo s padajícími kameny. Cítím se již lépe než ráno.

18.7. 2008

Ráno se cítím již dobře. Vařím Járovi a sobě rýži s rajskou polévkou. Z protějšího břehu k nám přichází dva kluci z kašáru, kteří ráno vyhnali na pastvu stádo koz. Sedí pár metrů od nás a sledují jak balíme. Honza jim dává sušené maso. Začínáme stoupat. Slunce nás zastihne už u vodopádu. Následuje úsek kde se přelézají velké balvany. Zpočátku je to takové příjemné bouldrování s 30kg batohem. Za nějakou dobu to však již začne otravovat a spíš člověk kouká co s ním ujede a co na něj může spadnout. Dále to podle vody již nejde a stoupáme takovým ošklivým žlabem. Je v něm spoustu volných kamenů a nestabilní suti.

Terén se narovnává a stoupáme nyní mírněji docela stabilním suťoviskem. Přece jen ještě mám průjem a musím občas odběhnout takže jsem poslední. Vycházím na další hranu, vidím ledovec a místo kde včera kluci postavili stan. Stan stojí na suťovém ostrově mezi prázdným a plným korytem řeky. Jára navrhuje postavit tábor na ostrově. Já namítám. Že to může snadno být past. Nakonec stan balíme a tábor stavíme na prvním příhodném místě za okrajem vyschlého koryta řeky.

Večer se kazí počasí. Ze shora přichází vítr, mlha a spadne pár kapek. Stavíme opět všechny tři stany a průjem dostává Honza.

19.7. 2008

Dnes je volný den a vstáváme pozdě. Včera zlobil můj vařič. Rozebírám ho a jehlou prošťuchuji trysku. Ověřuji to vařením a hoří skvěle. Již nemám průjem. Nemohu se vynadívat na hory v Afgánistánu a hlavně na ledovec nad námi. Čelo tvoří stovky jehlanů a je hodně rozpraskané. Jestli takhle vypadá náš ledovec tak máme problém.

Plánujeme další výstup. Prohlašujeme tento tábor za základní. Každý má navrhnout další postup. Kreslím si plán aklimatizace, navrhuji v něm 2-3 tábory a vršek my vychází na 28 nebo 29.8. Plán na zítra je jasný – založit první tábor o 500 až 800m výše, vynést tam polovinu věcí a vrátit se zpět.

Po obědě se sám vydávám na průzkum našeho ledovce. Jak stoupám posunuje se nahoře stále obzor o kterém jsme si mysleli, že je to další hrana za kterou je již ledovec. Cestou nacházím několik pramenů čisté vody a obdivuji jehlany ledovce napravo. Jsem přímo naproti nim přes řeku. Jak stoupám tak se ochlazuje. Oblékám bundu. Konečně se vynořuje ledovec Nišgar. Čelo je široké a vypadá mohutně, ale schůdně. Žádné jehlany. Jediné s čím můžeme mít problém bude brodění spleti ramen řeky která z ledovce vytéká. Hlavní proud vytéká však naštěstí zpod východní strany a nemusíme ho řešit. Zatáhlo se a opět se ochladilo. Začínám litovat, že jsem si nevzal rukavice. Pořizuji pár fotek a ukládám bod obratu do GPS.

Klesám zpět. Při pohledu shora si teprve uvědomuji rozlehlost suťových polí v našem údolí. Stany jsou jen nepatrné tečky v tom moři kamenů. Západně od nás je vidět pleso. Asi půl hodiny nad námi nacházím starou ohrádku z kamenů pro stan.

Večer balím na zítra.

20.7. 2008

Vstáváme okolo půl šesté. Vylézám ze stanu a zjišťuji, že nahoře je mlha. Chvílemi krápe. Tomáš dnešní výstup odvolává. Jdu opět spát. Přes den je polojasno. Vybalil jsem batoh a ještě jednou zvažuji co vzít nahoru a co nechat zde. Vařím halušky a čtu si. Zítra dáme další pokus.

21.7. 2008

Vstáváme brzy. Balím svůj stan, protože půjde opět jako nejmenší nahoru. Vaříme a vyrážíme. Mraky jsou dnes výš. Stoupání s polovičními batohy nám docela jde. Poměrně rychle dosahujeme čela ledovce. Brodění pod ním není vůbec problém. Nasazujeme mačky a zdoláváme velmi mírné čelo. Jsou tu nádherné ledové špice obalené krystalky. Na ledovci není sníh. Na povrchu jsou škrapy a tečou tam potůčky podle kterých se dá pohodlně jít. Dosahujeme převýšení cca 800m nad základním táborem. Považuji to za dnešní maximum, literatura nedoporučuje více než 500m denně. Výšku cítím zatím velmi mírně, ale Honza s Járou jsou na tom hůř.

Hledáme místo pro tábor. Jedna z možností je přímo na místě kde stojíme. Znamená to ale zarovnat škrapy a vytvořit plošinu. Kopeme cepíny do ledu a tvoříme plošinu. Led je však tvrdý a jde to špatně, takže toho necháváme. Mě to baví a pokračuji po chvíli dál. Tomáš jde obhlédnout širší okolí zda nenajde vhodnější místo. Stále kopu plošinu a půjčuji si lopatu. Nakopaná ledová tříšť se dá polít vodou a začne se opět spojovat. Přichází Tomáš a hlásí, že našel lepší místo. Hájím vytvořenou plošinu a vychvaluji její přednosti, jako vodu přímo před stanem i pod stanem. Nemyslím to vážně, ale nejsem si jist zda to tak berou kluci takže toho nechávám a vyrážíme na okraj ledovce za Tomášem.

Překonáváme škrapy, které jsou čím dál větší. Přeskakujeme také několik ledovcových potoků. Energie vydaná při budování plošiny mi nyní chybí a dorážím jako poslední. Kluci mezi tím již vybudovali plošinu na novém místě. Jsou tu balvany na ledových stopkách a pod tenkou vrstvou suti je opět led. Stavíme stan přímo na ledu. Dáváme do něho věci. A zahajujeme návrat.

Sestup proběhl bez potíží, ale byl to kus cesty. Usínám docela unaven.

22.7. 2008

Vstáváme později než včera. Je azuro a mráz. Dokonce je ledovým škraloupem pokrytá i řeka. Vycházející slunce nádherně osvětluje vršky v Afgánistánu. Nemůžu si pomoct a stále dokola to fotím. Dnes chceme vynést do C1 další věci a přespat tam. Nespěcháme a vyrážíme až okolo 10h. Jsou opět mraky, ale jsou zatím vysoko. Je znát aklimatizace. Jdeme rychleji než včera. Na ledovci jsme již jako doma a jdeme téměř na jisto do C1.

Po příchodu do tábora mě popadne budovatelská nálada. Stavím postupně z kamenů opěrnou zídku pro balvan na stopce nad mým stanem, stůl s 8 židlemi, závětří na vaření a zídku okolo stanu.

Asi 20 metrů za mým stanem teče v ledu menší potok s velmi dobrou vodou. Ledu si člověk může nabrat kolik chce. Nalévám do sebe snad tři PETky vody s ledem. K večeru chvíli sněží, ale netrvá to dlouho a opět se vyjasňuje.

23.7. 2007

Se vstáváním nepospícháme. Voda v mém potůčku ještě není puštěná – vše zmrzlé. Jdu nabrat vodu níže do větší říčky a vařím snídani. Dnes chceme udělat ještě pár aklimatizačních metrů výše po ledovci a potom se vrátit do BC, kde dáme den volna. Jára a Honza hlásí stále problém s výškou. Okolo poledne opouštíme tábor. Jdeme nejprve sutí a potom po ledu. Ledovec tu stoupá jen velmi zvolna. Asi po 2h se otáčíme ve výšce 5360m.n.m. a zahajujeme klesání do BC. Místy opět narážíme na škrapy, potoky a také několik menších trhlin. Jsou však dobře viditelné a stačí je pouze překročit.

Do BC přicházím za větru jako poslední. V rychlosti klesání vždy zaostávám a projevují se zde moje kolena. Vařím a jdu spát.

24.7. 2008

Vstávám pozdě. Vařím a dopoledne si čtu. Také se stíhám umýt v řece. Myji i vlasy mýdlem. Osvěžen koupelí se vydávám na procházku k plísku západně od BC. Není to daleko a je tam krásně. Kytky, hmyz, čistá voda, občas nějaký menší pták. Nemohu se nabažit výhledu na hřeben v Afgánistánu. Ledovce a bílé vrcholy. Podle toho co si pamatuji z mapy mají některé z nich přes 7000m.n.m. Okraje našeho údolí končí několikasetmetrovými stěnami. Očima hledám linie kudy by to šlo nahoru.

Zítra opouštíme BC již se všemi stany. Zůstane tu pouze to co nahoře nepotřebujeme. Nechám tu svůj batůžek-válec, v něm plno jídla, sandály a něco málo oblečení. Vykopal jsem pro něj skrýš v suti nad táborem.

25.7. 2008

Dnes je na programu poslední výstup do C1. V batohu skoro nic nemám a jde se mi skvěle. Na ledovci nám sněží. Mám problém s prsty na rukou. Ztvrdli mi bříška a v C1 začali praskat. Mažu to kortikoidovou mastí. Nejhůře jsou na tom prsty co nečastěji používám, palce a ukazováčky. Je to otravné. Raději stále používám tenké rukavice, ale téměř pokaždé, když se něčeho dotknu tak v nich cítím krev. Od Tomáše dostávám zinkovou mast na rty. Zkouším to tím namazat.

V noci je zima a slyším praskat ledovec pod námi. Spím ale dobře.

26.7. 2008

Vstáváme brzy protože dnešním cílem je hora Ovalnaja naproti západní stěně Marxe. Chceme si odtud naplánovat trasu výstupu. Počasí vypadá dobře. Modro a jen minimum oblačnosti. Ledovec má jen velmi mírný sklon a šlapeme pěkných pár kilometrů. Občas nás opět brzdí škrapy. Pod stěnou Oválné potkáváme i pár větších trhlin, ale dají se najít užší místa a překročit je si troufáme bez jištění.

Samotný výstup na oválnou jde hladce. Poprvé vidíme na severní stranu. Plato ledovce tu končí téměř kolmým srázem vysokým několik set metrů. Severně jsou již jen nižší kopce. Hodně v dálce na severovýchodě jsou vidět opět bílé vrcholy. Západní stěnu Marxe máme před sebou jak na dlani. Dlouho ji pozorujeme a spekulujeme o různých variantách. Z čelního pohledu se opět špatně odhaduje sklon. Je vidět řada trhlin. Snažíme se vybrat místo pro C2. Jsme však daleko a není to dost dobře možné.

Jsme ve výšce 5890m.n.m. a jsme v pohodě. Počítáme o kolik výš je vrchol Marxe. Vidíme ho a přijde nám to kousek. Padají návrhy na zrušení zítřejšího volného dne a místo toho rovnou vyrazit zakládat C2. Prý než zeslábneme z výšky. Cítím se dobře a nemám nic proti.

Návrat do C2 se vleče. Je to pár km po ledovci. Zůstávám pozadu s Honzou. Asi 2h nad C2 začíná sněžit. Sněhu přibývá a leží i na suti v posledním úseku cesty. Mám již sundané mačky a občas po sněhu uklouznu. Po návratu vařím, připravím si batoh na zítřejší přesun do C2 a jdu spát.

27.7. 2008

Ráno nepospícháme. Do plánovaného místa C2 to není daleko. Chceme vyrazit okolo 10h. Vaříme společně s Járou. Polévka se mi již zdá dlouho hotová, ale Járovi se stále nezdají dost měkké nudličky. Blbost, ale vypuká kvůli tomu spor. Určitě na tom mám svoji vinu. Končí to mým prohlášením, že můžeme vařit každý zvlášť. Járy se to hodně dotýká.

Připravuji si puding a ovesnou kaši, vše stačí jen zalít horkou vodou, balím a čekám až Jára dovaří. Blíží se však 10h a vaří stále Jára. Tomáš s Honzou mají sbaleno a jsou připraveni vyrazit. Hlásím, že 10h nestíhám kvůli vaření. Jára až dosud od nudliček nekomunikoval, ale nyní vybuchuje. Přiznávám, že jsem podcenil jak je pro něho společné vaření důležité, ale některé jeho výrazy si snad nezasloužím. Jsme prostě již dlouho izolováni a jde o klasický projev ponorky.

Vyrážím o asi 15 minut později než kluci, ale po asi půl hodině doháním Honzu. Nespěcháme. Fotíme se u skupiny balvanů na ledových stopkách. Obouváme mačky a pokračujeme po ledu. Na úpatí západní stěny Marxe doháníme Járu s Tomášem. Výstup mi dává docela zabrat. Stoupám serpentinami do prudšího svahu. Z Oválné to všechno vypadalo nějak blíž a méně strmě. Dosahujeme výšky skoro 5700m.n.m., ale vhodné místo pro stan není. Traverzujeme na severní okraj západní stěny, kde se nám zdá mírnější sklon. Na okraji jedné z mnoha trhlin budujeme plošinu pro stan. Není to sranda. Párkrát zaseknu cepín do ledu a mám dost. Chvíli vydýchat a znovu. Nakonec se daří vybudovat plošinu jen o málo menší než je půdorys stanu.

Výhledy z C2 nemají chybu. Do paměti se mi zarývá Tomášův termín orlí hnízdo. Vidíme Afgánský hřeben i další hřebeny za ním v Pákistánu. Na severní straně se zase až po obzor táhnou hnědé nižší kopce. Oválná naproti se mi najednou zdá nějaká malá. Za soumraku proletí údolím pod námi velký dravec. Co nám trvá dva dny, on přeletí za pár desítek vteřin.

Okolo 9h se soukáme všichni do jednoho stanu. Zalézám jako poslední, na ledovou plošinu se mi vejde pouze horní část těla a nohy držím rozporem o roh stanu. Ty necelé čtyři hodiny do 1h v noci to snad půjde nějak vydržet.

28.7. 2008

Něco po půlnoci vstáváme. Moc jsem toho nenaspal. Asi dvakrát mě probudilo vypadnutí ze stanu. Tedy abych to nedramatizoval, vždy my vypadli pouze nohy z rohu stanu do předsíňky. Vařím opět společně s Járou hrachovou polévku a čaj. Mám 1,5l tekuté vody v PETce, kterou jsem měl ve spacáku. Oblékáme sedáky a za svitu čelovek vyrážíme do tmy. Zprvu nás vede Honza. Potkáváme dost trhlin a přechod těch větších jistíme. Často jsou přes ně mosty. Docela mrzne a tak doufám, že se s námi snad nic neutrhne.

Střídáme se na čele. Vychází na mne řada. Jdeme nyní prudkým svahem a přidržuji se cepínem. Postup značně ztěžují škrapy vysoké snad tři čtvrtě metru. Je to dost vysilující. Dýchám naplno a funím jak parní lokomotiva. Občas svítíme čelovkami do dálky a dohadujeme se kde vlastně jsme. Začíná svítat a přicházíme k rozpraskané oblasti. Chceme traverzovat na západní rameno. Rozhodujeme se traverz odjistit šrouby. První jde Honza. Poslední já. Sbírám jištění a svlékám si na to vrchní rukavici. Celkem mám na sobě rukavice troje.

Vystupujeme na rameno a postupujeme po něm nahoru. Ze severní strany strašně fučí. Přestávám cítit malíček a prsteníček na pravé ruce. To bude ta asi před půl hodinou na chvíli sundaná rukavice. Chůzi stěžuje sypký sníh. Po chvíli začínám přestávat cítit i prsty na nohou. Už aby se k nám překlopilo sluníčko. Shromažďujeme se a Tomáš se ve vichru každého ptá zde jsme OK a chceme jí dál. Chvíli potom jako první řízne traverzem hodně nakloněný svah ve vrchní části severní stěny která padá kolmo dolů. Pod námi je pěkných pár set metrů. Mám docela v kalhotách a brodím se sypkým sněhem za ostatními. Tohle s námi ujet tak moc šancí nemáme. Je ale jasně vidět, že tudy je to k vrcholu kratší.

Svah se narovnává a přicházíme na plošinu pod vrcholovou věží. Jsme vysoko a vydýcháváme. Výhled z plošiny je fantastický. Jsme ve vyšší nebo stejné výšce než okolní vrcholy. Na slunci se rychle otepluje a ustává vítr. Jím dvě musli tyčinky a trochu čokolády.

Pohyb po plošině ještě jde, ale do svahu na úpatí vrcholové věže se již vleču jak důchodce. Ostatní jsou na tom podobně. Asi posledních 50 výškových metrů byl pro mě silný zážitek. Zůstal jsem vzadu. Vleču se sypkým sněhem přímo nahoru. Každý krok zase kus ujede dolů. Dýchám naplno a dělají si mi mžitky před očima. Vidím fialové oválky. Podlamují se mi nohy a rozjíždím se dolů. To mě probírá a úspěšně brzdím cepínem. Tohle se opakovalo ještě asi dvakrát. Již jsem to však očekával a nerozjel se. Držím se cepínu jak to jen jde. Ztrácím pojem o čase. Za skalkou pod vrcholem se objevuje Tomáš. Mává ať jdu za nimi. Přece neskončím pár metrů pod vrcholem. Zabírám a rozcházím se. Chtělo to jen trochu morálu.

Vystupuji na vrchol se značným zpožděním proti ostatním a přehnaně se jistím cepínem. Chci jim sdělit svůj zážitek s fialovými obdélníky, ale dýchám naplno a špatně artikuluji. Kochám se výhledem a fotím. Nad Hindúkušem jsou mraky a tak moc daleko nevidíme, ale to co vidíme je nádherné. Konečně také vidím v celé kráse Engelse. Je nižší, ale určitě obtížnější. Pyramida se strmými stěnami. Společné foto a jdeme dolů.

Sestupujeme stejnou trasou až na traverz severním svahem, který obcházíme po západním rameni. Ve dne vypadá západní stěna jinak. V sestupu opět zaostávám kvůli kolenům. Nejhorší jsou na ně změklé škrapy v dolní části. Konečně docházím čekající kluky, navazujeme se na lano a posledních pár set metrů jdeme kvůli trhlinám stále navázaní.

Po příchodu do C2 oznamuji, že budu spát mimo stan ve ždáráku. Teď to snad již nebude vypadat, že se straním kolektivu. Stan je opravdu těsný a tak to ostatní vítají. Výhled na hvězdy a hory ze spacáku nemá chybu.

29.7. 2008

Ráno je úplně jasno a v noci docela mrzlo. Kolem hlavy mezi spacákem a žďárákem zkondenzovalo trochu vody a vysypávám asi čtyři ledové hroudy. Jsme v západní stěně a chvíli trvá než se k nám dostane slunce. Se vstáváním příliš nespěcháme. Nemohu se nabažit výhledů ze spacáku na sluncem osvětlené hory.

Jakmile se k nám překlopí slunce, výrazně se otepluje. Jsme ze včerejšího dlouhého dne unavení, přesto padá návrh vynechat při sestupu C1 a sklesat rovnou až do BC. Tomáš fotí portréty všech členů výpravy. Vaříme, balíme, naposledy se rozhlížíme z C2 a začínáme klesat. Jsme již pod oblastí s nejhoršími trhlinami a dole na ledovci se rozdělujeme. Někdo pospíchá, já si sestup užívám. Modré nebe a bílé vrcholy okolo mě stále znovu nutí fotit. U nejbližší ledovcové říčky definitivně řeším dehydrataci po výstupu. V C1 jsme krátce po poledni. Balíme, jíme a pokračujeme v sestupu. Je nezvykle teplo a na ledovci je spoustu vody. Jak se blížíme k čelu ledovce, rostou naše obavy z brodu řeky. Vody je opravdu nejvíce co jsme zde zatím viděli. Brodíme v mačkách více proti proudu. Zdá se nám, že čelo ledovce za těch pár dní viditelně odtálo a kleslo. Do BC je to již jen pár hodin sutí.

Do BC přicházím k večeru díky kolenům opět jako poslední. Stavím stan, vařím a užívám si kyslíku. Prohlížím rozpraskané prsty. Snažím se rány vyčistit a dezinfikovat jodisolem. Nejhůře je na tom bříško palce levé ruky.

30.7. 2008

Volný den. V plánu je jíst, pít a odpočívat. Jsem stále trochu nateklý v obličeji a mám spálený nos. Praskliny na prstech se přes noc zavřeli. Vařím a myji se. Ledovcovou řeku máme nyní podstatně blíž. Nejbližší rameno teče hned za haldou suti kousek za našimi stany. Za změnu koryta může zřejmě včerejší mimořádně teplý den. Změna toku řeky bohužel znamená i konec čisté vody v nejbližším plese, ze kterého jsme až dosud brali vodu na pití. Pro pitnou tak musíme trochu dál k plísku západně od tábora.

Čtu si, ležím před stanem v písku a připadám si jak na mořské pláži. Po poledni se jdu projít k plísku a fotím rostliny. Cestou zpět zpozoruji v suti nad námi postavy. Jsou daleko a chvíli mi trvá než určím kolik jich je. Pomáhám si zoomem na foťáku a zjišťuji, že jde o pět lidí. Čtyři muže a ženu. Mají menší batohy a jsou celkem podivně oblečeni. Tepláky, košile, klobouček s kamufláží. Po krátké pauze pokračují směrem nahoru od nás.

Přicházím do tábora a ptám se kluků zda vědí o druhé výpravě, museli přeci projít téměř okolo nich. Je to pro ně však novinka. Sledujeme malé postavičky v dálce a zdá se nám, že se pohybují dost chaoticky. Typujeme je na ruské hledače drahých kamenů.

Po pár hodinách zahajuje druhá výprava sestup a při zpáteční cestě se zastavuje v našem táboře. Zpozoruji je jako první, hlásím blížící se návštěvu a zmocňuje se mne zvláštní pocit. Po dlouhých 12 dnech první cizí lidé. Očekáváme ruské sběrače drahokamů. Ukazuje se však, že jde o švýcarskou výpravu. Zdá se, že jí velí žena. Blahopřejí nám k výstupu na Marxe. Ptáme se co mají v plánu oni. Dnes prý hledali místo pro tábor a dál se uvidí. Vybavením vypadají spíše na trek k ledovci, ale žena se velmi zajímá o obtížnost výstupu na Marxe.

31.7. 2008

Druhý volný den. Je znát jak tělo v této výšce (cca4400m.n.m.) regeneruje. Bříška prstů mám již zcela měkká a praskliny se hojí. Cítím se klidně na další výstup. S touhle aklimatizací by to šlo samo. Kriticky si však přiznávám, že jsem o pár kilo lehčí a při teoretickém dalším výstupu by mě tento pocit zřejmě rychle přešel.

Náplní dne je opět lenošení v táboře, výlety po okolí a focení rostlin, hmyzu a protějšího afgánského hřebene. Při východu a západu slunce je zde „vodorovné světlo“ a vrcholy jsou nádherně nasvícené.

Přes Tomášův sponzorsky zapůjčený solární panel s akublokem nabíjím mobil a po setmění ve stanu poslouchám mp3. Kolem 11h slyším Tomáše jak obdivuje blesky. Jdu se také podívat a sledujeme mohutnou bouřku za několika hřebeny na jihu. Blesky rozsvěcí skoro celý jižní obzor. Máme pocit, že je to bezpečně daleko.

1.8. 2008

Nadělujeme si třetí volný den. Je lépe nějaký ten den strávit zde v horách než např. v Dušanbe. Večer hrajeme hru, kterou připravil Honza s Tomášem. Na zadní stranu mapy nakreslili něco na způsob člověče nezlob se. Cílem hry je vrchol Marxe a cestou hráč překonává různé překážky jako např. registraci na KGB, pád osla, dehydrataci, fialové obdélníky... Figurky a kostka jsou z kamínků. Baví nás to celý večer.

2.8. 2008

Dnes opouštíme základní tábor. Plánujeme sestoupit až k první neobydlené usedlosti – kašáru. Z místa kde byl tábor odcházím jako poslední. Sbírám ještě pár sáčků od čaje a přidávám je do pytle se společnými odpadky na mém batohu. Cesta sutí s plným batohem jde dobře až ke žlabu nad vodopádem. Kluci zde již stihli natáhnout lano. Sklon není takový abychom museli slaňovat a lano slouží pouze k přidržování. Když jsme všichni na konci žlabu vyrážím jako první dolů. V sestupech jsem kvůli kolenům pomalejší a nechci zdržovat. Pospíchám, protože vůbec nemám dobrý pocit z kamenů nad námi. Když jsem za nejhorším úsekem nevidím nad sebou Tomáše s Honzou. Dojde mne Jára a po chvíli vidíme i kluky již také mimo nejhorší místa.

Jdu opět napřed. U soutoku, v místě předchozího tábora jsme až pozdě odpoledne. Dnes to k prvnímu kašáru určitě nestihneme. Čekám u brodu, vody je dost, ale kdybychom natáhli lano… Na druhou stranu chci hlavně kvůli vodě. Zůstat na této straně znamená opět pít kalnou vodu z řeky. Kluci dlouho nejdou. Jdu se podívat kde vězí a vidím, že již staví stan. Rozhodlo Honzovo zraněné koleno při sestupu. Snad to bude pouze naražené.

Při stavění stanu jsem si slušně zasprintoval. Postavil jsem vnitřní stan, ukotvil ho čtyřmi kolíky a vesele si chystám tropiko, když tu náhlý poryv větru stan nafoukl, všechny čtyři kolíky z pískového podloží vyjeli ven a stan se vznáší půl metru nad zemí. Chvíli mi připadá, že ve vzduchu stojí na místě. Zahazuji tropiko které držím v ruce a sprintuji za stanem. Již přezutý v sandálech a pískem se sutí to nejde moc dobře, ale držím se stanem tempo a vypadá to, že mám šanci. Stan letí velmi elegantně, vznáší se. K běhu se přidává Tomáš. Stan se vždy na chvilku posadí na zem a vzápětí se opět vznese. Blížíme se k řece. To by byl asi konec. Vydávám ze sebe vše. Běžím co mohu a daří se mi ho zachytit. Docela jsem si provětral plíce, držím stan, vydýchávám a děkuji Tomášovi za účast.

Tenhle vítr se zde v údolí objevuje celkem pravidelně každý večer. Přes den proudí mírný vánek teplého vzduchu z údolí nahoru a po západu slunce se proudění prudce mění opačným směrem. Na druhý pokus stavím stan. Jdu se ještě jednou podívat k řece zda by se přece jen nedalo přebrodit pro čistou vodu. Zkouším dokonce vlézt do vody, ale ve třetině koryta, před hlavním proudem to vzdávám. Dostal jsem do nohy kamenem, který nesl proud a vody je opravdu hodně. Vracím se s kalnou vodou a opět rozebírám vařič abych vyčistil trysku.

3.8. 2008

Chceme brodit řeku a vstáváme tedy brzy. Řeka má ráno podstatně menší průtok a bez problémů ji překračujeme. Přicházíme k obydlenému kašáru a doplňujeme čistou vodu u pramene. Dochází nás jeden ze členů švýcarské výpravy. Jde na lehko s malým batohem dolů. Prý má problém s výškou a chce dnes dojít až do údolí. Jára dává nějaké přebytečné sladkosti a potraviny dětem z kašáru.

Pokračujeme údolím dále. Je zde již trapinka – pěšinka a cesta příliš neklesá. Tenhle úsek cesty jsem při výstupu moc nevnímal. Objevujeme planý červený rybíz. Po chvíli začínáme stoupat k „oslímu traverzu“, místu kde se zřítil oslík. Je to pěkných pár set metrů nahoru v pěkném vedru..

Po příchodu k neobydlené usedlosti – kašáru chvíli váháme kde se utábořit. V úvahu připadá rovná plošina obehnaná zídkou přímo v kašáru nebo prostor za poslední obytnou místností směrem ke svahu. Ohrazená plošina sloužila k ustájení dobytka a rovnou plochu tvoří slušná vrstva sušených asi kozích bobků. Prostor za obytnou místností je malý a plný popela. Začíná pršet. Pouze však chvíli krápe. I těch pár kapek ale rozhoduje o místě dnešního tábora. Bobky po navlhčení začaly docela smrdět a volíme proto popeliště. Rozhoduji se spát jen ve žďáráku.

Po zbudování tábora se vydávám na výlet za GSM signálem. Nebylo by od věci poslat domů sms, že jsme OK. Za pobytu ve Vrangu jsme pochopili, že ve východní části obce by měl být signál. Naděje také vkládáme do protější afgánské silnice, jediného pozemního spojení Afgánistánu s Čínou. Po necelé půl hodině chůze dosahuji hrany a vidím do údolí. Signál není a dále klesám. Vidím nyní celý Vrang, ale mobilní síť neulovím žádnou.

Po návratu do tábora se seznamuji s obyvateli kašáru. Jsou to hlodavci velikosti přerostlého morčete připomínající osmáky. Pojmenováváme je Karel (po návratu zjišťujeme, že jde o pišťuchy). Jsou docela drzí a hbitě pobíhají mezi balvany v suti. Když se za světla odvažují tak blízko nás, co asi budou vyvádět v noci? Naštěstí se ukazuje, že v noci spí.

4.8. 2008

Dobrovolně se hlásím do výpravy dolů do civilizace. Bylo by dobré kontaktovat Bekovu rodinu a objednat dopravu zpět do Dušanbe. Je-li je Bek zrovna někde na cestě nebo v Dušanbe, bude mu nějaký ten den trvat než nás vyzvedne.

Jdu dolů s Honzou. Jára a Tomáš zůstávají v táboře. Jdeme na lehko jen s jedním malým batohem a přebytečnými potravinami. Po překročení okraje našeho údolí jsme necelých 1000 výškových metrů nad Vrangem. Téměř bez zátěže klesáme velmi rychle. Na okraji Vrangu vidím první strom. Připomíná naší osiku a šumí ve větru. Po té době strávené mezi ledem a kameny mi to přijde zvláštní. Procházíme brankou v kamenné zídce a jsme v zahradách napájených zavlažovacími kanály. Tráva, obilí, keře, ptáci a malý vodopád. Takhle nějak vypadá ráj na těch naivních obrázcích všech náboženských sekt.

Ve Vrangu jdeme nejprve na trh. Chceme koupit chléb a nějaké ovoce. Potravin máme nahoře sice více než dost, ale ty pytlíkové věci nám již lezou krkem. Koupit chléb je tu docela problém, všichni si ho pečou doma z „vlastního zrna“. Vidíme u silnice sedět holčičku s několika plackami chleba evidentně na prodej. Než k ní však dojdeme zastavuje blízko policejní džíp, několik policistů z něho vystupuje a kontrolují auto stojící poblíž. Ptám se Honzy zda má u sebe pas. Říká, že ho nechal nahoře. Nechceme zbytečně provokovat policisty a nenápadně pokračujeme dál na trh. Policisté jsou zaujati kontrolovaným autem a nevěnují nám naštěstí žádnou pozornost. Na trhu nakonec nic nepořídíme. Chléb a ovoce se tu prostě neprodává. Cestou zpět již holčička s chlebem u silnice není.

V Bekově domě jsme vlídně přijati. Dostáváme slaný rýžový nákyp. Dozvídáme se, že Bek odjel dnes ráno směrem na Chorog a možná až do Dušanbe. Záleží jak se mu podaří sehnat pasažéry. Má u sebe mobil a zítra mu prý zavolají z pošty, která je asi 3km daleko. Ptám se na signál pro mobilní telefony. Zde ve Vrangu není. Nejblíže je v Ishkashimu, což je necelých 100km. Dostáváme dva pecny chleba a jablka pro kluky nahoře. Máme pozdravovat především Járu. Bekově ženě připomíná syna padlého ve válce a dcera se zase chce vdávat. Jejich rodině údajně patří opuštěný kašár kde spíme, spoustu polností zde dole atd., prostě nevěsta s velkým věnem.

Výstup zvládáme za 2h 18min velmi ostrým tempem. V horní části si užíváme silný teplý vítr, který po zatočení do údolí Nišgar náhle ustává.

5.8. 2008

Vstáváme pozdě a pomalu balíme. Fotím ještěrky a interiér kašáru. Jára vyráží napřed dolů, my jdeme asi až hodinu po něm. Sestup s batohy není nejrychlejší, ale nespěcháme. Cestou potkáváme tři chlapíky, kteří mají na sobě něco málo maskáčového. Prý jsou policisté a hledají nějakého banditu. Ptají se odkud jdeme a zda jsme někoho neviděli. Ozbrojeni jsou zřejmě jen holí a jeden z nich nese přes rameno malý pytel brambor.

V Bekově domě nacházíme Járu a dostáváme ječné kroupy s kousky masa. Bek je stále pryč a dnes mu nějak nestihli zavolat. Říkají, že na poštu k telefonu půjdou zítra. K večeru se ze zídky před vchodem do domu ztratili járovi boty. Dům stojí v zahradě a zdá se pravděpodobné, že pachatelem je někdo z domu. Zmizení bot konzultujeme s hostiteli a všichni hledáme. Pokud je pachatelem někdo z domu, je pravděpodobné, že je schoval v domě nebo na zahradě. Jára tak přichází o druhé a již poslední boty na této výpravě což nese dost těžce a není z jeho strany daleko k nějakému zásadnímu konfliktu s hostiteli. Po chvíli hledání svolává bekova žena rodinnou poradu a po ní nám jsou přineseny ztracené boty. Omlouvají se, že prý děti. Podezíráme však spíše bekova retardovaného bratra. Dle slámy v nalezených botách usuzujeme, že byly schovány v kozím chlívku.

Večer si povídáme s bekovým druhým neretardovaným bratrem. Vysvětlujeme mu, že musíme být v Dušanbe konkrétní den kvůli letadlu. Slibuje nám najít jiné auto. Také se snažíme zjistit jak daleko a kde všude jsou minerální prameny.

6.8. 2008

Dnes máme v úmyslu navštívit minerální prameny ve vesnici – kyšlaku Širgin. Mělo by to být 10 až 20km (odhady vzdálenosti místních lidí se poněkud různili) po hlavní silnici proti proudu hraniční řeky s Afgánistánem. První minerální pramen nalézáme pár desítek metrů za Vrangem. Je zde betonový přístřešek s betonovou nádobou. Vypadá to jako zastávka. O pár metrů dál vyvěrá pramen v nízké trávě. Je teplý a dost železitý. Po silnici projel bílý džíp čínské výroby plný policistů. Nejeví však o nás sebemenší zájem. Stále pátrají po banditovi nebo banditech?

Přecházíme trochu vyvýšené sedélko, přes které silnice překonává skalnatý polostrůvek vybíhající do řeky. Slyšíme za sebou pískání. Ze skalky nad řekou na nás mává několik vojáků. Naznačují ať se vrátíme nahoru. Mají kalašnikovy takže se celkem ochotně vracíme. Dva nám jdou naproti směrem k silnici. Padají obvyklé otázky, kdo jsme, kam jdeme a požadují pasy. Kontroluje nás zřejmě velitel hlídky, druhý voják se kryje za kamenem nad námi a míří na nás kalašnikovem. Zajímá mě zda nás považuje za tak nebezpečné aby odjistil. Snažím se nenápadně okouknout jeho kalašnikova, ale je výše než my a má na něm ruku. Po chvíli pomalu přibíhá další vojáček, který má na zádech radiostanici s asi 3m anténou. Velitel nás zřejmě hlásí nadřízeným a ptá se co má s námi dělat. To se jen domníváme, protože mluví tádžicky a nerozumíme ani slovo. Nastává chvíle, kdy hledá nedostatky na našich tádžických vízech a povolení do GBAO. Několikrát se zřejmě radí přes radiostanici. Nakonec chvíli zápasí s převodem našich jmen z latinky do azbuky a zapisuje si nás do sešitku. Po cca 45 minutách nás propouští.

Pokračujeme po prašné štěrkové silnici dál a procházíme několik vesnic. Fotíme krajinu a zdejší obyvatele. Děti na nás často pokřikují, ale když nereagujeme tak toho brzy nechávají. Na silnici je minimální provoz. Po několika hodinách přicházíme k betonovému bunkru kousek pod silnicí. Zjišťujeme, že je to cíl naší cesty. Lázně mají dámskou a pánskou část. Uvnitř je bazének s teplým pramenem a v něm se koupe skupinka dětí. Další děcka pobíhají okolo. Jako jediný si netroufám vlézt do bazénu. Přeci jen trpím atopickými ekzémy a nějaké ty bradavice či jiné fajnovosti chytám velmi snadno. Teplá voda ve které se cachtají místní děti a občas se přijede vykoupat někdo s kožní chorobou mi přijde jako zbytečné riziko. Fotím dovádějící děti a kluky v bazénu. Ve volně tekoucím pramenu mimo bunkr si myji vlasy.

Cestou zpět se zastavujeme v obchodě ve vesnici Nišgar. Kupujeme a na místě konzumujeme ruské rybí konzervy, afgánské sušenky a íránský džus v pytlíku. Do Vrangu přicházíme krátce před západem slunce. Dostáváme jídlo a bekův neretardovaný bratr nám oznamuje, že našel řidiče s moskvičem, který s námi klidně zítra odjede do Dušanbe. Auto má prý velmi dobré, nedávno ho kupoval.

7.8. 2008

Tomáš a Honza jdou dnes dopoledne s neretardovaným bratrem domluvit odvoz s majitelem moskviče. Jára šel na trh pro suvenýry a protože se okolo opět potuluje retardovaný bratr, zůstávám dobrovolně u batohů. Honza s Tomášem se vrací se zprávou, že odjíždíme již dnes okolo 13h a jedeme jen my čtyři plus řidič.

V jednu skutečně přijíždí moskvič. Nemá zahrádku na střeše a do kufru se naše batohy daří umístit jen s otevřeným víkem. Přivazujeme je vším co máme po ruce. Loučíme se s Bekovou rodinou a vyjíždíme. Po necelém kilometru se řidič ještě zastavuje u svého domu. Kluci jdou dovnitř na čaj, já pozvání odmítám a obdivuji vrak motocyklu Ural se sajdkárou pře domem Jde o kopii motorek wermachtu z druhé světové. Dva protiběžné písty trčící do strany a celkově velmi mohutná konstrukce všeho. Fotím děti hrající si na vraku. Po necelé hodině vyjíždíme. Jede s námi ještě asi osmiletá holčička, která sedí trochu na řadící páce a trochu na předním sedadle. To, že moskvič startuje roztlačením nebo rozjetím z kopce nás již ani nepřekvapuje.

První technický problém přichází po necelých 30km. V prudším kopci se nepovede zařadit jedničku. Daří se nám otočit, sjet zpět dolů a následuje druhý pokus. Motor však zhasíná téměř ještě pod kopcem. Opět otáčíme, rozjíždíme a opět zhasíná motor. Končí to otevřenou kapotou a řidič se chvíli šťourá v motoru a chvíli leží pod autem.

Po opravě tento kopec překonáváme. Zavedli jsem rotovací zasedací pořádek. Na každé zastávce si všichni přesedneme o jedno místo. Blížíme se k Ishkashimu a řidič mne žádá abych zkontroloval balón na pravém předním kole. Hlásím, že jsme píchli. Stavíme a nasazujeme dost sjetou rezervu. Je to tu mírně do kopce a roztlačuje nás skupinka místních dětí. Při roztlačování se drží našich batohů přečnívajících z otevřeného kufru. Ukradnou však naštěstí jen krytku z mé hůlky.

V Ishkashimu necháváme opravit píchlou pneumatiku a řidič ji mění zpět za rezervu. Ještě na dohled od Ishkashimu je však to samé kolo znovu prázdné. Řidič nasazuje rezervu a pokračujeme. Již za tmy projíždíme Chorogem. Za Chorogem stavíme u benzínky, je však zřejmě zavřeno. Cestou potkáváme ještě cisternu – pojízdnou benzínku. Řidič shání obsluhu, ale bez výsledku. Pokračujeme dál. Okolo půlnoci nám dochází benzín a stojíme. Řidič má na dně kufru prý kanystr. Ukazuje se, že je úplně prázdný. My jsme zbytek benzínu z vařičů nechali v Bekově domě, takže jsme úplně na suchu.

Jdeme spát asi 30m do svahu nad autem. Řidič prý zkusí koupit benzín do kanystru v blízké vesnici nebo někoho zastaví.

8.8. 2008

Ráno se probouzíme v morušovém háji. Jsou zde jak zralé moruše tak moruše úplně vysušené buď ještě na stromech nebo spadlé. I sušené chutnají skvěle. U auta je ráno pouze holčička, ale než pořádně vstaneme přiváží řidiče jiné auto. Byl prý pro benzín stopem až v Chorogu. Nalévá 10-ti litrový kanystřík do nádrže a opět vyjíždíme. Na snídani kupujeme pirohy. Obdivuji údolí řeky a fotím život na protějším afgánském břehu. Jedeme dost pomalu. V nějaké větší obci stojí u silnice děti s nádobami a prodávají benzín. Řidič přes trychtýř plní nádrž až po okraj.

Přijíždíme ke skupině stojících aut a spoustě lidí. Je zde kameny zavalená silnice. Vede pod převisem a kus se ho utrhl. Zjišťujeme, že se to stalo asi před třemi hodinami a prý je na cestě sem buldozer. I kdyby tady však již buldozer byl, bude to odstraňovat pěkných pár hodin, jestli vůbec s největšími balvany pohne.

Tomáš s Honzou pěšky překonávají zával a jdou zkusit domluvit auto na druhé straně. Vrací se s několika nabídkami. Rozhodujeme se vzít nabídku asi za 800 somonů do Dušanbe za všechny. Oznamujeme tuto skutečnost našemu současnému řidiči a bereme si batohy. Jsme v necelé polovině cesty a polovinu peněz jsme zaplatili předem. Naše rozhodnutí se mu nelíbí, rozčiluje se a Tomáš s ním nakonec smlouvá o doplatku za zavazadla, který jsme zatím nezaplatili vůbec. Okolo se tvoří hlouček řidičů a sledují naše dohadování. Někteří jsou z druhé strany závalu, ptají se zda již máme auto na druhé straně a vzájemně se podráží v ceně. Nakonec odmítáme řidiče za 800 a domlouváme se s řidičem za 650 somonů. Přecházíme zával a řidič trvá na tom, ať počkáme pod převisem, že pro nás přijede. Není to vůbec příjemné místo. Převis je hluboký a z puklin ve stropě vytéká voda. Přijíždí poměrně nová čínská dodávka, nakládáme batohy a nasedáme. Jedeme pouze my čtyři plus řidič a batohy máme všechny uvnitř auta. Docela luxus.

Dodávka není příliš terénní, řidič je mladý a jedeme svižně takže to s námi slušně hází. Snažím se opět fotit vesničky přes řeku v Afgánistánu. Při focení se nedržím madla pod stropem a na nějakém větším hrbolu si takto o strop vyrobím bouli na čele. Cestou potkáváme ještě převrácený Kamaz. Než ho jeřábem vytáhnou z řeky obědváme ve velkém motorestu poblíž.

Před západem slunce zvládáme dokonce opustit GBAO a překonat nejvyšší sedlo. Chválíme nového řidiče a odhadujeme kde bychom byly s moskvičem. Jednu vadu však nový řidič má – příliš hlasitou hudbu. Zánovní čínské auto má hlasité reproduktory a řidič pouští dokola dvě kazety s nějakým badachstánským popem. Tomáš s Honzou to řeší papírovými kapesníčky v uších.

Již za tmy stavíme v motorestu pod nejvyšším sedlem. Objednáváme si polévku a chléb. Přináší nám dost mastný vývar s kusem kozího masa na kosti. Část porce sním, ale hodně toho nechám. Pokračujeme ve tmě dál. V protisměru potkáváme nesvítící auto, řidič si na cestu svítí z okénka skomírající baterkou. Cesta přes hory je nekonečná. Řidič si pouští hudbu stále více nahlas aby neusnul.

9.8. 2008

K ránu vyjíždíme z hor a na cestě se objevuje asfalt. Řidič prohlašuje „užé němagů“ a zastavuje, chvíli spí s nohama vystrčenýma z okénka, ale pak si jde lehnout dozadu na naše batohy. Tomáš si lehá do štěrku před auto. Snažím se klimbat v autě, ale přemýšlím, že se půjdu také natáhnout na štěrk. Za svítání opět vyjíždíme. Do Dušanbe je to již jen necelých 100km.

Kolem 7h ráno jsme v Dušanbe. Řidič nás chce vyložit na autobusáku odkud jsem vyjeli. Nemůže to však najít a nakonec ho navigujeme my. Je ráno, jsme docela hotoví po cestě a ocitáme se zase na autobusáku v centru Dušanbe. Moc nechybělo a mohli jsme zůstat u závalu. Prý se tam zřítila další část převisu a cesta bude zavřená několik dní. Uklízíme se do nákladní části nádraží mezi Kamazy do stínu takové zídky. Nikdo tu moc nechodí a můžeme tu polehávat na karimatkách. Jdu si koupit něco k snídani a porozhlédnout se po vhodnějším místě. Domlouvám přesný čas v kolik se vrátím.

Vracím se na čas a kluky na místě nenalézám. Neúspěšně hledám vzkaz a po pár minutách se objevuje Honza. Našli pár desítek metrů odtud otevřený přepravní kontejner s vyřezanou jednou stěnou. Je relativně čistý, je zde stín a je takový zastrčený takže nás tu nebude nikdo očumovat. Tomášovi je zle. Ostatní se střídáme ve výletech do města a v polehávání na karimatkách. Přes den je okolo 40 °C ve stínu.

K večeru jdou Honza s Tomášem do města a zůstávám v kontejneru s Tomášem. Čtu si, když tu kolem nás projde divně koukající chlapík. Za chvíli se vrací s nějakým staříkem, ukazuje na nás, rozčiluje se a řve na toho dědu. S Tomášem chápeme, že asi bude problém. Křikloun nyní komunikuje i s námi. Přikazuje okamžitě sbalit věci a následovat ho na policii. Křičí, že jsme tu nelegálně a požaduje naše pasy. Je v civilu a moc se nám mu pasy dávat nechce. Nejprve se domníváme, že je to nějaký šéf nebo majitel toho kontejneru. Jakékoliv pokusy o vysvětlení nebo dohodu úplně ignoruje a ještě více se rozčiluje. Vycházíme s tím křiklounem ven na autobusové nádraží. Křikloun řve a budí pozornost. Dva se čtyřmi batohy nejsme příliš mobilní. Přimlouvá se za nás nějaký kluk a vysvětluje nám, že křikloun je policajt. Policejní stanice je prý hned u výjezdu z autobusáku.

Vlečeme se na policejní stanici a u východu z nádraží Tomáš náhle klesá pod tíhou dvou batohů. Roztrhl si kalhoty a odřel obě kolena. V obličeji je bílý jako stěna. Mám jeden batoh na zádech, druhý na břiše a nemohu mu již bohužel nic vzít. Policejní stanice je naštěstí už jen pár desítek metrů.

Křikloun přivolává uniformované kolegy před stanici a vysvětluje jim náš zločin. Prý jsme ilegální obyvatelé kontejneru a narkomani. Uniformovaní policisté jsou celkem přátelští. Vysvětlujeme jim, že jde o nedorozumění. Nechají si ukázat naše vybavení a zdá se, že je to přesvědčuje o naší pravdě. Kontrolují naše víza a registraci. Souhlasí, že máme vše v pořádku a že jsme se ničeho závažného nedopustili. Uklidňují křiklouna, přináší nám hroznové víno ze svého policejního dvorku a Tomášovi nabízí jehlu a nit aby si zašil roztržené kalhoty. Nebo kolena? Než nás však pustí musí se na nás ještě přijet podívat velitel. Mám dobrý pocit z toho, že celou dobu stojíme na chodníku před stanicí.

Ptají se nás opět na ty druhé dva ve městě. Kdy přijdou? Tvrdíme, že šli hledat ubytování do města a že nemáme domluvenou hodinu kdy se vrátí. Tak jim zavolejte na mobil. Nikdo z nás nemá mobil. To jim nějak nehraje a zdá se jim to podezřelé. Zachraňujeme to tvrzením, že mobily z ČR zde nefungují.

Přijíždí velitel, chlapík v maskáčích. Vyslechne hlášení. Jsou nám vráceny pasy a odchází s Tomášem na autobusák. Povídám si s policajty o našem výstupu. Asi po desáté se ptají jestli je nahoře zima, chtějí vědět jak a co tam vaříme a tak podobně. Vrací se Tomáš. Velitel nám prý domluvil spaní na autobusáku na nějakém valníku. Je nám dokonce přistaven vozík na batohy a přesunujeme se na zpět na autobusák. Zanecháváme vzkaz v kontejneru pro kluky a jdeme spát na valník. Kluci se vrací až pozdě v noci a bez problémů nás nalézají.

10.8. 2008

Na valníku se po východu slunce nedá moc dlouho vydržet a přesouváme se na zahrádku místní hospody. Střídavě chodíme do města. Prohlížím si místní trh, dávám si zmrzlinu a nacházím internetovou kavárnu. Potkávám skupinku čtyř Čechů. Radí mi hostel za 10 USD nedaleko německé ambasády a docela podrobně popisují cestu. Slečna vychvaluje evropskou koupelnu. Oni již dnes večer odlétají.

Vracím se na autobusák a seznamuji kluky s možností hostelu. Nikoho jsem však nezlákal. Na autobusáku se již celkem nudím a přesun na druhý konec města s hledání hostelu mě docela láká. Rozhoduji se uskutečnit tuto akci i sám. Jdu do centra a odjíždím autobusem č.3. Hostel nacházím celkem snadno. Ubytovávám se ve stanu na zahradě a jdu okouknout tu tolik vychvalovanou koupelnu. Evropský sprcháč s teplou vodou. Sprcha je pro mě nečekaně silný zážitek. Teče ze mne úplně černá voda a zůstávájí černé skvrny na obkladech. Zjišťuji, že zdaleka nejsem tak opálený jak jsem si myslel. Po koupeli se ptám na možnost praní. Je mi půjčen lavor a peru oblečení do letadla ve vaničce na zahradě.

Po koupeli si jdu koupit na bazar meloun. Je výborný. Jím ho na zahradě a povídám si s nějakými Francouzy Zajímají se o náš výstup. Ptají se na obtížnost, počet táborů, teplotu a vybavení.

Po setmění téměř okamžitě usínám.

11.8. 2008

Okolo 8h mě probouzí židovské modlení. Tenkými řemínky si dva židé přivázali malé krabičky na levé předloktí, pomalu chodí po dvorku a něco si drmolí snad hebrejsky. Do malého krámku před hostelem si jdu koupit sušenky a džus. Snídám a postupně se seznamuji s hosty co spí za 20USD v budově. Studují Lonely planet a povídají si, co již v Tádžikistánu viděli.

Jdu se ještě na chvíli natáhnout do stanu, ale nečekaně opět usínám. Probouzím se až okolo 15h. Kupuji si mléko a sušenky. Balím a vyrážím za klukama na letiště. Ještě se chvíli procházím po městě. Dávám si zmrzlinu a najednou je skoro tma. Kluky nacházím v hospodě před letištěm.

Přebalujeme a vážíme batohy. Mám radost, že již nemám 35-ti kilovou obludu. Když si obuji skelety snadno se dostávám i s příručním zavazadlem pod 20kg. Kluci řeší ukrytí kamenů co nasbírali v horách. Včera mi chlapík v hostelu tvrdil, že prý je za to pokuta 500 nebo 1000USD.

Odbavení proběhlo hladce. S váhou jsme problém neměli a jediného se na kameny ptali mě. Celník požadoval i otevření batohu, ale když jsem ho začal otevírat řekl, že to není třeba. Letěli jsme opět Tu-154.

12.8. 2008

Za svítání startujeme z Dušanbe. Chvíli pod sebou vidíme hory a poté již jen poušť nebo step. Chvilku je vidět větší podlouhlé jezero a potom je dlouho krajina stejná. Zkouším spát a moc mi to nejde. Dostáváme jídlo, ječné kroupy s nějakými podezřelými kousky masa. Vzpomínky na kozí vývar jsou stále živé a jím pouze sušenku.

Okolo 9h přistáváme v St. Petersburgu. Je zde velmi příjemných 16 °C a hlavně vlhký vzduch. Do haly letiště jsme se spolu s Tádžiky příliš netlačili. Jsme proto nyní poslední v docela dlouhé frontě. Pasy kontroluje pouze jeden celník. Tádžici se tlačí a on kvůli tomu dvakrát zavře okénko a zcela přestane odbavovat. Rusové s k Tádžikům evidentně často chovají trochu rasisticky a povýšeně.

Vypadá to na dlouho a ohrožuje to naše plány na využití několika volných hodin prohlídkou Petrohradu. Objevuje se však nějaká žena v uniformě, provádí nás bez pasové kontroly k výdeji zavazadel a zpět na letištní plochu. Zde nás posadí do GAZely a vnitřním prostorem letiště přejíždíme na Pulkovo I. Necháváme se vpustit do Ruska. Tomáš zůstává dobrovolně s batohy na letišti a ve třech vyrážíme do města vybaveni plánkem vytrženým z časopisu v letadle.

Času máme po odečtení nutné rezervy něco přes dvě hodiny. Kluci odmítají nastoupit do autobusu, protože si nejsou jisti zda jede na metro a nechávají dva odjet. Naštěstí jezdí asi po 5 minutách. Cesta do centra autobusem a metrem trvala okolo 30-ti minut. Járovi však není dobře a na nějaký větší výlet to s ním nevypadá. Odděluji se a vyrážím směrem k Auroře. Kupuji si vynikající pirohy. Přicházím na nábřeží a zjišťuji, že je to opravdu dost rozlehlé město. Nábřeží není díky rušné silnici moc příjemné a pokračuji dál podle řeky raději pár ulic od něj. Křížím kanál pro lodě a procházím nějakým parkem. Projdu ještě pár bloků, míjím muzeum obrany Leningradu a vracím se opět k řece. Trefuji se a naproti přes řeku je Aurora. Asi bych to stihl přes most až k ní, ale nechci zbytečně napínat čas. Odrazují mne také hrozny turistů, které vidím na palubě a okolo. Vracím se jinou cestou ke stanici metra Něvský prospekt.

Na letišti nacházím zatím jen Tomáše. Kupujeme vodu a čekáme na kluky. Tvoří se slušná fronta na odbavení. Hodně Rusů letí k moři. Nastupujeme do českého letadla s českými novinami. Letadlo zdaleka není plné. Během letu asi vypadáme velmi hladově a dostáváme dvojitou porci jídla.

Na Ruzyni vše dostává nečekaně rychlý konec. Prostě si vyzvedávám batoh, projdu nějakými dveřmi, tam čeká Jarinka a ......... je po výpravě. Nevím co jiného jsem čekal, ale jsem tím zaskočen. Zvládáme ještě společné foto.