Pik Karla Marxe 2008 - První český výstup na Pik Karla Marxe (6734m) v Tádžikistánu

Tomášův deník - den 19

Pondělí 28.8. - den 19 a 14. den v horách

Pro čtyři lidi je tenhle stan opravdu těsný. Zvlášť pokud stojí na úzké plošince v ledovém svahu, a to i když jeden člověk leží s hlavou na opačnou stranu a nohama v předsíňce. Dva lidi si takhle ale lehnout nemůžou, stan je konstruovaný tak, že jeden konec má užší.

Já spal celou noc (tj. od osmi do půlnoci) na levém boku, zády (naštěstí oddělenými karimatkou) natlačený na ledový práh, vedle mě Honza, Jára a Ruda s hlavou na opačnou stranu a nohama venku. Bylo to extrémně nepohodlné. Nejvíc trpěl Honza.

O půlnoci naše trápení skončilo. Vylezli jsme na mráz, uvařili a posbírali věci pro výstup. Já s Honzou jsme snídali jen křížaly, snažili jsme se ale maximálně napít.

Ve tři čtvrtě na dvě vyrážíme nahoru. Je černočerná tma, měsíc nesvítí. Honza včera celý večer pečlivě studoval stěnu a teď jde první. V dolní části výstupu je mezi škrapy skrytá spousta trhlin, které při pohledu z dálky vůbec nejsou patrné. Jistíme se při jejich přechodu a dále postupujeme nahoru tak, že velký sérak, který v temnotě jen tušíme, necháváme po levé ruce. Nad ním pak přecházíme nalevo. Vychází měsíc a začíná svítat. Honza pak natahuje vodorovný fix přes ošidnou oblast plnou nejistých trhlin. Už jsme nad 6000 metrů. Jako první traverzuji široký a strmý žlab vedoucí podél severozápadního hřebene a docházím na hřeben. Pěkně tu fouká.

Začínám pomaloučku stoupat hřebenem. Místy to jde pěkně, občas se ale musí sejít do severní stěny, a to je pak rázem pod nohama pěkně hluboko. Střídá se ufoukaný pevný sníh s hlubokými závějemi, ty zvlášť vysávají síly. Ledový vítr s výškou zesiluje, některé partie hřebene jsou mu vystaveny v plné jeho síle a tam je opravdu velmi nevlídno. Mám na sobě čtyři temotrika, dvě windstopperové budy a goretexovou bundu a je to tak akorát. Honza toho tolik nemá a pekelně mrzne i přesto, že nad vrcholem vysoko nad námi se konečně začíná ukazovat slunce.

Poslední část hřebene - výstup na Rameno Marxe obcházím traverzem v severní stěně přímo do rozlehlého sedla , oddělujícího Rameno od samotného vrcholového výšvihu.

Jsme ve výšce přes 6500 m a začínám toho mít dost. Postupně docházejí i ostatní a nevypadají o mnoho líp. Čas máme ale zatím dobrý, je teprve kolem půl desáté. Sedíme všichni v závětrném sedle na sluníčku a snažíme se dát dohromady čokoládou a pitím. Dalo by se říct, že tu je docela příjemně, zahřát se ale nemůžeme.

Začínám stoupat mírným firnovým svahem k vlastní vrcholové skalní věži. K jejímu úpatí je to asi 100 m, to ještě zvládám. Když ale musím vlézt do strmého firnového svahu vpravo od skal, docházejí mi po pár krocích síly i morálka. Pod nohama je najednou strašně hluboko a pád by končil tak o tři kilometry hloub a zcela jistě ne šťastně. Tady přebírá iniciativu Jára, který najde sílu nakopávat stupy a razit nám cestu. Svah je hodně strmý, v nejprudších místech kolem padesáti stupňů a končí dole pod námi na ledovci o nějaký ten tisíc metrů hloub. Padat není radno. Takhle se stoupá několik desítek metrů až ke skalám. Vždycky po pár krocích se musím vzpamatovat, začínám být trochu mimo sebe.

Ve skalách visí staré lano. Je potrhané a rozedrané. Nepouštíme se podle něj přímo nahoru, ale pokračujeme ještě asi 20 m vpravo na hřebínek. Je to už opravdu posledních 20 výškových metrů! Ve 12:10 je Jára na vršku, já kousek za ním. O něco později dochází Honza, zhruba po hodině pak i Ruda.

Vylezli jsme to!

Výstup nám trval něco přes deset hodin a nebyl tak snadný, jak jsem čekal. Dnes je druhý den za sebou dobré počasí, po těch chumelenicích z minulých dní je to konečně změna k lepšímu. Oblaka se ale kolem našeho i okolních vrcholů stále točí, takže velký rozhled nemáme a nevidíme ani Nanga-Parbat a samozřejmě ani vzdálenou K2. Úchvatný je ale výhled severním směrem na nižší vyprahlé kopce Tádžikistánu.

Pohled shora potvrzuje informaci z jednoho ruského zdroje, totiž že ze severu se dá na vrcholovou věž vystoupit podstatně snáz než z jihu, odkud jsme na ni lezli my. Do traverzu severní stěny s velkou expozicí se nám ale moc nechce a sestupujeme proto po vlastních stopách.

Dolů hřebenem to docela jde, i když jsme už dost unavení. V místě, kde se z hřebene musí sejít do traverzu, jsem o něco dřív, než ostatní. Lehám si na kámen a než kolegové dorazí, stíhám snad desetkrát usnout a zase se probudit.

V dolní části stěny mezi škrapy a trhlinami se už jen vlečeme, jsme unavení a chybí nám motivace. U stanu jsme v sedm večer, po sedmnáctihodinovém výletě.

Přinesl jsem si z vrcholu ošklivý kašel. Zalézám hned do stanu. Honza ještě obětavě vaří polévku. Ruda se už s námi nechce mačkat ve stanu a jde si lehnout ven ve žďáráku.