Pik Karla Marxe 2008 - První český výstup na Pik Karla Marxe (6734m) v Tádžikistánu

Járův deník - den 25

3. 8.

Je 19:39, kolem půl třetí jsme dorazili do první neobydlené salaše (3 800 m) od Wrangu. Dneska to bylo fajn, konečně trošku pohybu. Zase už mě začíná chybět nějaký ten pohyb a větší dřina, která se projevuje nadbytkem energie. Dneska jsem dal v poslední obydlené salaši dětem a lidem zbytek co nepotřebuji. Nejdříve jsme myslel, že to vezmu domů (ty energetické věci byly strašně drahé), jenomže si myslím, že tyhle lidi tady potřebují všechno mnohem více, než-li já a tak jsem jim nakonec dal věci i z mých posledních zásob. Ty výrazy na jejich tvářích byly prazvláštní, takové jiné, nezvyklé. Asi to tu nemají každý den. Ruce a obličeje umazané od trusu, který tu děti stále sbírají, to aby bylo čím topit. Tváře sešlé jako staříci, přesto nanejvýš deset let. Bylo to milé a krásné, pozvali mě dovnitř a já viděl tu nouzi a bídu. Jsou tam sice jenom tři měsíce v roce, ale i tak… Přesto tam byla vidět a cítit ta dobrota spojená s vřelou upřímností. Ve vnitrozemí v Africe jsem dával také co mě zbylo, leč tam na to děcka byla zvyklá, dokonce si o to sama říkala… Zde je stále ještě čistá, civilizací nedotčená příroda a její součást. Tou součástí jsou lidé, kteří sice nevlastní auta, mobily, kreditní karty, zánovní oblečení a neděravé boty :-), ale za to vlastní to, co dnešní drtivé většině světa schází… láska a dobré srdce. Pasou zde kozy a ovce, žijí harmonicky s přírodou, která tu dnešnímu světu zůstává svojí nedostupností stále zapovězena. Je mi nesmírným potěšením, že jsem jim mohl alespoň malinko, byť nepatrně „osladit“ život. A pokud bych směl, pak bych si dovolil tyto lidi označit za „Čisté duše Pamíru“. Mnohokrát jsem viděl krásné oči zářící něžností, jiné co zase říkají různé věty či prosby, ale dnes, přes tento jinak sestupem obyčejný den, jsem měl tu čest poznat právě tyto duše. Myslím, že na dlouho a snad možná i navždy se mě před očima a v duchu zobrazí ne oči, jako obvykle cosi říkající, ale právě ony upracované ruce malých děvčátek. Nechtěl bych však, aby to vyznělo smutně, ne, naopak. Ony děti sic pracují, ale pociťoval jsem z nich vždy jakési štěstí, pocit bezstarostnosti a netouhy po blbostech jako u našich dětí, které prahnou po více panáčcích, legu, značkových věcech či lepším mobilu než-li má jejich spolužák. Písmena a slova z nich složená jsou zde již navíc zbytečná, nedokáži zde popsat tak veliký cit a hloubku porozumění. Snad stín těchto slov pravý význam přiblíží, tajemství a pravda však zůstane zde, zde v horách, kam patří. Čisté duše Pamíru...