Pik Karla Marxe 2008 - První český výstup na Pik Karla Marxe (6734m) v Tádžikistánu

Tomášův deník - den 29

Čtvrtek 7.8. - den 29

Jáno jdeme s Honzou a Bekovým bratrem domluvit auto. Před jedním z domů stojí na špalcích moskvič. Můžeme prý jet už dneska odpoledne po 200 Somoni. To bereme, je to dobrá cena, navíc snad pojedeme jen my čtyři.

Jdeme ještě na trh pro pár suvenýrů (ne že by se toho ve Vrangu dalo mnoho nakoupit). Cestou zpět nám Bekův bratr ukazuje dům, kde se stala vražda, kvůli níž s námi při sestupu mluvili policisté.

Pak už zbývá jen zabalit a počkat na auto. To doráží v jednu, v půl druhé jsme naložení a můžeme jet! Jedeme ale jen kousek - k řidičovu domu, kde dostáváme čaj a přichází se na nás podívat celá rodina. Pojede s námi ještě šoférova asi osmiletá dcerka. Ve dvě konečně a definitivně opouštíme Vrang.

Zpáteční cesta si ale pro nás připravila řadu protivenství a zdaleka nebyla tak jednoduchá, jako cesta pod hory.

Začalo to už tři čtvrtě hodiny po odjezdu. Přejížděli jsme zrovna poměrně prudké stoupání mezi písečnými dunami, když přestala jít řadit jednička. Stoupání jsme nevyjeli a zůstali trčet v písku. Tlačením se nám podařilo moskviče vyprostit a otočit zpět z kopce dolů. Další pokusy o zařazení jedničky byly stejně neúspěšné a až po půlhodinové opravě se zdařila náprava. Spočívala v tom, že se jednička zařadila u stojícího auta s vypnutým motorem a pak se nastartovalo bez vyšlápnuté spojky. Během opravy jsme si na štítku na motoru přečetli rok výroby našeho dopravního prostředku (1988) a při představě, co nás ještě čeká začali mít oprávněné obavy o to, zda stihneme odlet domů.

Těsně před Iškošimem jsme píchli. V Iškošimu je naštěstí opravna, dojeli jsme na rezervu a nechali duši zalepit. Moc dobře to nevypadalo, na pneumatice byla po opravě pěkná boule. A taky to nevydrželo, sotva po dvou kilometrech je duše zase prázdná. Takže zase rezervu a jedeme neohroženě dál. Šofér teď zastavuje všechny moskviče, které vidíme a snaží se od některého z nich získat náhradní duši. Ne že by tu byl zrovna velký provoz, ale nakonec se nám duši sehnat daří...

Kolem desáté večer jsme bez nehody v Chorogu. Docela to tu žije, vidíme spoustu lidí na ulicích a plné restaurace.

Benzínka, se kterou náš řidič počítal, je zavřená. Nedaří se mu najít ani žádnou jinou. Přesto jedeme dál, jen stále častěji stavíme a šofér se někoho vyptává, kde by sehnal benzín. Stopuje projíždějící auta a klepe na vrata domů kolem silnice. Bez úspěchu. O půlnoci je konec. Motor naposledy škytne a auto defintivně stojí. Kolem úplná tma, nic není vidět. Pokračování anabáze teprve až řidič sežene benzín. Po domluvě se šoférem jdeme spát na rovné místo kousek nad silnicí, zatímco on s dcerou nejprve vyměňuje duši a pak stopuje další auta...