Pik Karla Marxe 2008 - První český výstup na Pik Karla Marxe (6734m) v Tádžikistánu

Jak tenhle den viděli:
Jára Tomáš

Rudův deník - den 2

11.7.2008

Celou dobu letu bylo na severu světlo. Nyní již svítá, klesáme a pod námi jsou hory. Na severních stráních je sníh. Na ploše stojí zaparkovaný obrovský Antonov. Na hřbetě má nějaké úchyty – že by to byl ten co přepravoval raketoplán Buran? Míjíme několik vrtulníků Mi8 a vrak – trup nějakého ještě většího vrtulníku. Asfalt na ploše je dost rozpraskaný. Konečně stojíme a přistavují schody. V hale vyplňujeme migrační formulář, dostáváme do něho razítko a vyzvedáváme batohy.

Před halou se převlékám do sandálů. Je asi 6 ráno a teplo. Tomáš s Járou jdou měnit peníze. Čekáme s Honzou u batohů. Máme místní měnu – somon a vyrážíme do města s cílem zajistit dopravu dál. Po malém bloudění nacházíme dost zastrčené autobusové nádraží – parkoviště maršrůtek do oblasti Horní Badachšán (GBAO). Je však již dopoledne, vedro a je tu docela mrtvo. Okamžitě se na nás lepí několik řidičů maršrůtek a nabízí nám odvoz. Na okně místní hospody visí cedulka s cenami. Do Chorogu tu je uvedeno 150S. Taxikáři nabízí výrazně vyšší ceny. Odmítáme, ale jsou neodbytní. Usazujeme se před místní hospodou. Taxikáři neustále nabízí a smlouvají. Jednomu po chvíli přezdíváme vzteklounek. Nabízí cenu, my odkazujeme na cedulku s razítkem úřadu na okně s cifrou 150S a on strašně trpí a vzteká se. Nikam nepospícháme. Dozvídáme se, že dnes již většina maršrůtek odjela – vyjíždí se prý brzy ráno, protože přes den je vedro.

Vedro je opravdu slušné. Vyrážím s Honzou do města. Na ulici jezdí docela dost dodávek – maršrůtek i větších skoroautobusů GAZel. Zdá se mi, že by mohlo existovat ještě nějaké jiné autobusové nádraží. Zkoušíme se ptát lidí. Jeden mladík říká, že nás dovede na místo odkud se odjíždí do Chorogu. Jdeme s ním necelé 2km. Bohužel se ukazuje, že zde stojí nějaký jeho známý taxikář s žigulíkem. Odmítáme. Stojí tu také spoustu lidí na chodníku, okolo pomalu projíždí maršrůtky a řidiči z okénka vyvolávají cílová města. Nikdo však nejede do Chorogu. Když se ptáme na Chorog, posílají nás zpátky na náš autobusák.

Vracíme se a sedáme si na zahrádku hospody. Tomáše s Járou celou dobu přemlouvali místní taxikáři. Objednáváme si pirohy a vodu. Nyní se jde projít do města Tomáš s Járou.

Na autobusáku se nic neděje. Jdu se projít. Tentokrát sám a východním směrem. Je tu železniční trať, hrbolatá jednokolejka, spleť nepravidelných uliček a přízemních domků. Občas je otevřenými dveřmi vidět na dvorku malé pódium s kobercem na kterém se sedí a jí nebo leží a odpočívá. Celé to na nohách a se žbrdlením vypadá jako velká postel. Dvorky jsou často zastíněny vinnou révou pnoucí se po pergolách.

Celé město je protkáno sítí zavlažovacích kanálů. Plavou v nich odpadky. V těch větších žijí nějaké malé snad živorodé rybky. Prohlížím si rybky ve vodě a místní děti se shlukují a pokřikují na mě. Samice rybek vypadají úplně jako paví očka, ale samci jsou jiní. Rozhodně ne tak barevní a mají menší ploutve. Může klidně jít o původní nevyšlechtěnou formu. Každopádně mi přijde, že jsou to živorodky. Zkoumám těhotné samice. Sedím na bobku, vytahuji foťák a vzápětí ho kryji před vodou, kterou vyšplíchl kámen hozený děckama do vody asi 2m ode mne. Zvedám se a druhý kámen dopadá na břeh asi půl metru ode mne. Přestává sranda. Stojím a děcka se dávají na útěk. Není jim víc než nějakých 10-12 let a je jich asi 6 nebo 7. Rybky jsou v čoudu.

V krámku u kolejí si kupuji kefír a turecké sušenky Ülker. Kefír je dost teplý, ale dobrý. Chvilku váhám zda je rozumné ho pít. Pak vzpomínám na pirohy a pekárnu s pecí na autobusáku kde je pečou. Docházím k závěru, že nějaký ten kefír už to nevytrhne. Jdu ještě kus podle kolejí v naději, že najdu nádraží. Nic takového však nevidím a vracím se.

Rozhodujeme se co dál, zda tu přespat nebo vzít nabídku za 200 S/osoba a odjet do Chorogu. Tuto cenu nabízí po celodenním smlouvání vzteklounek. Při pokusu o dohodu však začne cenu navyšovat. Poplatek za batohy, špatná cesta, jede se přes hory, má nové čínské auto Tangen , za to vše musíme zaplatit víc. Odmítáme.

Na naši debatu reaguje řidič od vedlejšího stolu co dosud seděl zády. Ptá se kam jedeme. Odpovídáme Chorog a potom Vrang. Bez zaváhání zvolá „jsem z Vrangu“, odvezu vás za 250S až tam a můžete u mne bydlet. Tomáš přijímá a říká, že jsme domluveni. Jasná nabídka, žádné smlouvání. Budí v nás důvěru. Co jsme řešili celý den je najednou domluveno během jedné minuty. Ještě doladíme termín odjezdu – musí na někoho počkat a chce odjíždět až zítra okolo poledne. Spát tedy budeme zde na autobusáku. Vyhlédli jsme si přímo část hospodské zahrádky. Ptáme se obsluhy a starší servírka po konzultaci s nějakým chlapíkem souhlasí.

Stále však dolézá vzteklounek a spol. a vyzvídají za kolik a s kým jedeme. Tomáš je na ně již vyloženě nepříjemný, přesto se jich dlouho nemůžeme zbavit. Když zavřeli hospodu, přistavili maršrůtkáři jednu dodávku k zahrádce a nabízí nám spaní v autě. Říkáme, že nechceme nic platit. Tvrdí, že za to nic nechtějí a tak přijímáme. Přichází řidič z Vrangu a ptá se co to má znamenat, zda platí naše dohoda. Ujišťujeme ho, že ano. Jde pouze o nocleh. Nabízí také nocleh. Přeparkuje a nakonec spí Tomáš s Járou v prvním autě a Honza a já v autě z Vrangu. V noci je vedro. Spím bez spacáku jen v tričku a sandálech na sedačce a přesto se potím.

 

web (c) Tomáš Hruš 2008       obsah (c) pamir.tym.cz 2008