Pik Karla Marxe 2008 - První český výstup na Pik Karla Marxe (6734m) v Tádžikistánu

Tomášův deník - den 31

Sobota 9.8. - den 31

Leháme si do stínu nějaké zdi přímo na autobusovém nádraží a spíme.

Kluci pak na střídačku vyrážejí do okolí hledat nějaké vhodné místo, kde bychom mohli strávit čas do odletu, nic tu ale není. Naše oblíbené autobusové nádraží je asi nejlepší volba.

Járovi se podaří v nákladní části nádraží najít otevřený přepravní kontejner. Chybí mu navíc i kus stěny, takže nehrozí, že by nás v něm třeba někdo z legrace zavřel. Je to takové zastrčené místo a náš kontejner je mezi mnoha dalšími, takže se tam hned stěhujeme a přečkáme tu období největšího vedra.

Honza s Járou pak vyrážejí do města. Kolem páté stojí náhle před kontejnerem strašně nesympatický nažehlený chlapík s nějakým staříkem. Chlapík je hrozně rozčilený, něco na staříka tádžicky řve a ukazuje přitom na nás. Trvá to nekonečně dlouho, ten idiot se vůbec neuklidňuje a řve a řve jako by se pominul. Pak se obrací k nám a řve teď na nás. Míchá tádžičtinu a ruštinu, takže mu moc nerozumíme. Musíme se ale okamžitě sbalit. Je prý od milice a žádá si naše pasy. Snažím se trochu uklidňovat situaci, všelijak se omlouvám a snažím vysvětlit, že tu jen čekáme na kolegy a až dorazí, půjdeme pryč. Nic ho nezajímá, musíme sbalit všecky věci a jít s ním. Balíme tedy svoje batohy i batohy Honzy a Járy a vlečeme je s sebou. Je toho strašně moc a mně je navíc pořád zle, jsem propocený skrz naskrz, hučí mi v uších, jen se tak pod tou zátěží potácím. Na chodníku před autobusovým nádražím už mě nohy neunesou a já padám na kolena. Mám roztržené obě nohavice a obě kolena krvavá. K policejí služebně je to naštěstí už jen asi 50 metrů.

Tady se situace začíná trochu uklidňovat. Maniak pořád řve, naše pasy má ale už v rukou uniformovaný milicionář, který se snaží kolegu zklidňovat a s námi komunikuje normálním způsobem. Scházejí i další policisté, někteří se také věnují uklidňování kolegy, jiní nám naznačují, že nebude tak zle a že se všecko vyřídí. Dostáváme dokonce hrozen vína z révy, která jim roste na dvoře služebny. Mně je ale zle a nezvládám víc než pár kuliček.

Policisté si nechají všechno vysvětlit, zkontrolují nám razítka v pasech (za registraci považují vstupní razítko na vízu, nemám chuť jim vysvětlovat, že to je jinak) a uznají, že máme všechny dokumenty v pořádku. Jen jsme neměli lézt do toho kontejneru, mají totiž za úkol právě tyhle kontejnery střežit. Musejí proto zavolat velitele, prý ale bude pak všechno v pořádku.

Prosím o vodu, abych si mohl opláchnout krev z kolenou. Policista mi ale nerozumí a dostávám nejprve jehlu a nit - snad abych si kolena sám zašil? Možná ale jen na zašití kalhot... Nakonec si mohu kolena umýt a provizorně si je zalepuji. I policisté se evidentně cítí líp, když nemusejí koukat na krvavý důsledek řádění svého pominutého kolegy.

Velitel se ukazuje jako relativně bystrý člověk. Bez problému chápe celou situaci a na rozdíl od svých podřízených nám ani netvrdí, že musíme bezpodmínečně jít spát do hotelu.

Bere mě zpět na autobusové nádrží, kde sežene šéfa místní ochranky a nabízí mi pro nocleh buď jednu volnou místnost, nebo valník, stojící na parkovišti. Místnost je špinavá a zatuchlá, volím valník. Dostáváme na něj dokonce i koberec.

Výsledek je tedy nakonec pozitivní. Můžeme zůstat na autobusovém nádraží a máme to navíc posvěceno milicí i místní ochrankou. Cena za to je jedna dlouhá a nepříjemná scéna, roztrhané kalhoty a dvě rozbitá kolena.

Ruda nechává ještě v kontejneru vzkaz pro kluky, aby našli naše nové nocležiště a protože se mezitím setmělo, jdeme spát. Předtím si ještě protrpím desinfekci svých ran.

Kluci dorážejí až pozdě v noci.