Pik Karla Marxe 2008 - První český výstup na Pik Karla Marxe (6734m) v Tádžikistánu

Tomášův deník - den 14

Středa 23.7. - den 14 a 9. den v horách

Ráno dlouho ležíme ve stanu a čekáme na sluníčko. Po obloze se ale honí mraky, takže když po deváté lezeme ze stanu, námrazy na plachtě stále zůstávají. Kdoví, co nám to ve Vrangu prodali místo benzínu za břečku, stačí trochu mrazu a trávíme přes půl hodiny zapalováním vařiče. Máme obrovskou spotřebu zápalek, snad nám vydrží až do konce...

Nahoru vyrážíme kolem půl dvanácté, v C1 zase zůstává jen jeden malý stan. Kvůli aklimatizaci ještě trochu vystoupáme a pak sejdeme do základního tábora, kde zítra bude volný den.

Pomalým tempem se asi ve tři čtvrtě na dvě došouráme konečně na Plato Marxe do výšky 5360 m. To pro dnešek stačí.

První je dole Jára, když docházím já, spouští se vichřice. Stan stavíme s Honzou v tom nejprudším větru, máme to ale už pěkně secvičené. Za půl hodinky je zase klid.

Honza se mi moc nelíbí. Večer se mu sice udělalo v C1 docela dobře a noc v klidu prospal, přesto ale dneska zase docházel úplně zničený - navzdory tomu, že jsme převážně sestupovali. Potácel se, když docházel do BC a špatně artikulovat. Nejhorší na tom ale je, že takhle vypadá každý večer - úplně bez rezerv. A to ještě nezačalo jít do tuhého, zatím se jen aklimatizujeme a měli bychom si šetřit síly na vrchol. Navíc si nevzal z domova skoro žádné sladkosti na jídlo přes den. Moje dávky jsou ale předimenzované, takže mu můžu něco přenechat.

Ještě větší starosti mi ale dělá Jára. Hlava ho nepřestala v C1 bolet ani přes noc. Vystoupal sice dnes s námi těch dalších 200 m nad C1, ale bylo vidět, že mu vůbec není dobře. Teď odpoledne jsme se bavili o tom, že je taky možné, že třeba 5500 m představuje jeho výškový strop. Reagoval dětinsky - proč jsem to zrovna já, koho nejvíc bolí hlava? A že to prý přece není možné, aby měl nějaký takový výškový strop, on přece chce na Everest! Naštval mě, vyjel jsem na něj, že nejčastěji na výškovku umírají ti, kteří si kvůli své ambici myslí, že přece nejde, aby se jim postavilo do cesty něco jako výšková nemoc. A ti ostatní pak musejí vysvětlovat pozůstalým, proč je nezachránili. Snad jsem na něj byl moc prudký, nevím... Jenže už tu kdoví kolikátý den koukám na to, jak Járu jeho ambice žene nahoru a jak přitom trpí výrazně víc, než my ostatní. Je to jistě úctyhodné úsilí, ale existuje nějaká hranice, kdy se úctyhodné úsilí mění v hazard ohrožující nejen jeho, ale i ostatní. Nemyslím, že by ta mez byla nějak blízko, ale na druhou stranu asi Jára není zvyklý na takové meze narážet a mám strach, jestli ji dokáže sám včas rozpoznat. Z takového úhlu pohledu mu snad drobné umytí hlavy neublížilo.

Než dovaříme a sníme večeři, je úplně jasno. Poprvé vidíme naprosto bez mráčku i hřeben afghánského Hindúkuše za údolím, kterým jsme sem přijeli.

Večeře se dneska výjimečně nepodařila. Udělal jsem nějakou omáčku z pytlíčku a trochu jí pak odlil i do vody, v níž jsem vařil rýži. Teprve pak mě napadlo omáčku ochutnat. Byla nechutná, nezbylo než ji vylít. Abychom uvařenou rýži nějak zužitkovali, nasypali jsme do ní skořicový cukr. Byla ale nedovařená (snad tou výškou?) a trochu stále chutnala po omáčce... Poprvé jsme tu nedojedli, ač jsme bojovali statečně.