Jak tenhle den viděli: | |
Ruda | Jára |
Rudův budík nebudil, či co. Probral jsem se ve tři čtvrtě na šest. Oslík už stál venku. Naštěstí máme sbaleno už od večera, takže -i když ve spěchu- se nám daří ve čtvrt na sedm vyrazit. K snídani jsem měl ovšem jen šálek čaje, víc jsem nestihl.
V noci jsem měl neuvěřitelně živý sen. Byl jsem v auditoriu na přednášce, kterou měla B. S B. jsem se neviděl skoro 20 let. A teď jsem ve snu právě na její přednášce o jazykovědě! Má ji perfektní, dokonce některé ukázky textů čtou smluvení partneři z pléna. Moc se mi to líbí. Pak ale někdo z publika kdovíproč ztropí skandál a přednáška končí. Hned potom jsme s B. v parku a bavíme se, jako by tu nebylo těch dvacet let.
Dneska ráno má střevní chřipku pro změnu zase Jára. Přesto si bere malý batůžek, on prostě stále musí někomu něco dokazovat. Inu, jeho věc.
Stoupání je zpočátku celkem příjemné, jak ale začíná být stezka strmější, oslík nechce jít. Oslař ho musí postrkovat, nadává mu a bije ho holí. S velkým batohem na zádech to ale nezvládá, takže ho od něj bereme a neseme si tak dva velké a dva malé batohy sami. Jára sotva plete nohama...
Postupujeme dost pomalu. Je vedro, voda nám dochází. Kolem jedné hodiny jsme u první salaše (cca 3800 m). Máme za sebou asi 1000 m převýšení. Stezka tu pokračuje ještě 300 m přibližně po vrstevnici a pak končí u strže, kde je malý pramínek. Bereme s Honzou vodu a vracíme se k ostatním. Jára začíná být dost mimo, nekomunikuje, jde ale dál.
Od salaše se musí šikmo vlevo nahoru, aby se strž s pramínkem obešla. Pak se ještě jednou zatočí přímo doleva nahoru svahem po strmých serpentinách. Tady potkáváme sestupujícího muže s oslíkem. Za 30 S nám vezme druhé dva batohy. To je dobře, protože už i Honza toho má evidentně dost a Ruda už nějaký čas hlásí potíže s výškou. Jára nemluví.
Cestička nás vede až do výšky 4000 m, máme tedy dnes nastoupáno přes 1200 m! Vzhledem k tomu, že to je náš první den v horách a jaké nás stíhají choroby, považuji to za neuvěřitelný výsledek.
Přecházíme po suti nad druhou strží. Natáčím oslíka, jak s oslařovou pomocí přechází nejstrmější úsek. Má ho už úspěšně za sebou, takže vypínám záznam. V tom okamžiku osel uklouzne a už se i s oslařem valí v kotrmelcích dolů! Vypadá to děsivě. Pád končí jako zázrakem na malém balvanu v suti asi 6 m pod cestou. Mohl ovšem skonči i o 60 m hlouběji... Osel leží pod batohy, muž tu změť zdola podpírá, aby se zase nedala do pohybu. Dobíhám tam jako první a opatrně se sutí spouštím dolů. Postupně dorazí i ostatní. Nikdo nemá po ruce nůž, takže musíme bagáž ze zad zvířete pracně odvazovat. Nejprve vytlačíme nahoru osla, který je kupodivu docela v pořádku. Pak vytáhneme na cestu i batohy. Oslaři se vůbec nic nestalo, je to zázrak.
Přes zbytek strmého úsek batohy přeneseme a pak zase končí na zádech nebohého oslíka. Následuje 200 výškových metrů sestupu k řece. Oslík dolů ale jít neumí (nebo nechce). Dostali jsme špatné zvíře, ten druhý, kterého jsme si dojednali cestou, se sestupem problémy nemá. Vidím najednou našeho oslaře, jak nese na zádech jeden batoh a vede vyloženého osla. Druhý, shodou okolností právě ten nejtěžší batoh je tedy někde nahoře, kde ho mají na starosti Honza s Rudou. Ti jsou ale oba už dost hotoví... Nechápu sice dost dobře, kde na to ještě beru sílu, ale dokážu vydupat zpátky asi 150 m převýšení, sebrat batoh a sejít s ním dolů k řece. Tady ho znovu, tentokrát už naposledy, dostane na hřbet náš oslík a pomalu se prakticky po rovině vlečeme ke druhé salaši. Dorážíme sem v šest hodin, po dvanácti hodinách cesty.
Celou cestu jsme měli málo vody. Snažil jsem se v pití omezovat, aby ho víc vyšlo na kolegy, kteří na tom byli hůř. Když docházíme k salaši, mám z žízně afty na měkkém patře, nemůžu polykat. Po pár doušcích vody z pramene se to ale rychle spravuje. Vyrovnáváme se s oslaři (tomu prvnímu platím místo 60 S jen 40, třetí batoh jsme si koneckonců skoro celou cestu nesli sami - neprotestuje) a kolem desáté jdeme spát. Zítra bude volno.