Pik Karla Marxe 2008 - První český výstup na Pik Karla Marxe (6734m) v Tádžikistánu

Tomášův deník - den 2

Pátek 11.7. - den 2

V šest jsme v Dušanbe. Je dost teplo, to ale ještě nic není proti vedru, jaké nás čeká odpoledne. Batohy dorazily v pořádku, takže se v parčíku před letištěm převlékáme z horolezeckého do něčeho lehčího. Směňujeme peníze a nakonec se nám po troše pátrání daří nalézt i autobusové nádraží, odkud se jezdí do GBAO. Okamžitě máme řadu nabídek na odvoz do Chorogu za nejrůznější ceny. Všechny ale výrazně převyšují těch 100 Somoni, což je cena uvedená na jakémsi papírku vylepeném na restauraci. Sedíme v klidu ve stínu před restaurací a tvrdošíjně odmítáme všechny nabídky převyšující 150 Somoni. Řidiči do nás hustí, že takhle lacino nás tam nikdo nedoveze, že ten papírek nic neznamená a podobně. Jeden z nich je zvlášť neodbytný a stále za námi chodí s nabídkami na cestu do Chorogu za 200 Somoni. Odmítám a vyslovuji poslední slovo - 170 S. Náš neodbyta snad ještě dvacetkrát přišel se stále stejnou nabídkou - a já stále odmítám. Přesedáme si na zahrádku blízké restaurace a stále odmítáme. Mezitím Ruda s Honzou zkoumají, zda se tímhle směrem nejezdí z Dušanbe i odjinud. Nejezdí. Já se pak jdu projít a když jsem zpět, sedí u stolu s kolegy další z řidičů a nabízí jim cenu 200 S. Jsme z toho všeho už trochu unavení, trávíme tu koneckonců už skoro celý den, chceme to vzít. Už to vypadá na dohodu, když tu šofér začne s tím, že máme prý moc bagáže, za kterou taky musíme zaplatit. Jako by do té chvíle naše batohy nestály vedle něj a zjevily se teprve teď. Posílám ho definitivně do háje. Přesto ještě snad dvacetkrát nabízí cenu 200 S a jakmile naznačíme zájem, začne cenu šroubovat. Ke konci jsem na něj už dost ošklivý, říkám, že mu nevěřím a dost otevřeně naznačuji, co si o něm myslím, když nedodržuje ani to, co sám navrhl - on je ale asi splachovací.

Jára tuhle nejistou situaci nese dost těžce, my ostatní předpokládáme, že brzy ráno bychom snad mohli jet za 150 S, jak nám tu kdosi naznačil.

Tu se dáváme do řeči s mužem od vedlejšího stolu, ptá se nás kam jedeme a nabízí odvoz ne do Chorogu, ale až přímo do Vrangu! To je přesně náš cíl! A za celou tuhle cestu chce 250 S za jednoho. Nesmlouvá, nediskutuje, prostě nabízí cenu. Bereme to. Pojedeme ale až zítra v poledne. Šofér je navíc ochoten nás v Chorogu zavézt k nějaké turistické bázi, kde se budeme registrovat. To se mi trochu nezdá, registrovat bychom se měli na OVIRu. Z Vrangu pochází, má tam dům i rodinu a možná bychom se s ním mohli svézt i zpátky. Na rozdíl od těch místních tlučhubů v nás budí důvěru.

Spát budeme přímo na autobusovém nádraží na terase restaurace. Sympatická paní šéfová nám to dovolila.

Během dne se s námi ještě spřátelil jeden devatenáctiletý student, který si na nás chtěl pocvičit svou angličtinu. Dal nám adresu na dům svého otce pod horami a doporučil několik míst, kde prý jsou termální zřídla. Možná to využijeme na zpáteční cestě.

Dneska bylo celý den děsné vedro. V šest jsem měřit teplotu senzorem na svých hodinkách. Když jsem je sundal z ruky, tak se místo obvyklého ochlazování na okolní teplotu začaly naopak ještě zahřívat. Teplota se zastavila na hodnotě 38,3 stupně. Odpoledne tu muselo být hodně přes čtyřicet.

Jsou tři čtvrtě na devět. Někdy kolem sedmé se šli Honza s Járou projít a zatím nejsou zpátky. Začíná se šeřit.

O patnáct minut později jsou kluci zpět. Jára je z města tak nadšený, že tam vyráží ještě jednou sám. My ostatní jdeme spát do maršrutek, které nám nabídli šoféři.