Pik Karla Marxe 2008 - První český výstup na Pik Karla Marxe (6734m) v Tádžikistánu

Rudův deník - den 1

10.7. 2008

Včerejší večer jsem balil. Váha batohu se ustálila na 35,4kg. Slušná obluda. 11,3kg z toho je jídlo pro 4osoby/7dní nebo také 1 člověk/28dní. Utěšuji se tím, že něco jde vyhodit vždy. Cestou metrem se na Křižíkově neubráním myšlenkám na práci. V hlavě si přehrávám včerejší meeting. Jsme v p… ale vše je OK a čekají nás světlé zítřky. Vybavují se mi nasraní zákazníci. Tak tohle mi chybět nebude. Na Zličíně docela dost prší. Autobus č.100 je našlapán lidmi se srandovními kufříky s kolečky. Asi 8 letého klučinu na klíně matky zaujali mé skelety připnuté na batohu. Matka se pubertální dcery ptá na jaký to může být sport. Typuje snowboard. Míří někam k moři.

Do haly přicházím téměř přesně 2 h před odletem. Kluky nacházím snadno. Skelety a zimní bundy nejsou v červenci zrovna běžné oblečení. Začínám se také přezouvat a převlékat. Cpu věci do kapes. Co máme na sobě se neváží a limit do St. Petersburgu je 25kg. Měním ještě 1000,- Kč na USD. Při odbavení váhu neřeší a nic nedoplácíme.

V St. Petersburgu se před pasovou kontrolou tvoří slušná fronta. Vypadá minimálně na hodinu. Ve skeletech a oblečení se začínám slušně potit. Odvážným manévrem, kryti schodištěm, se dostáváme o pár metrů dopředu. Vyzvedáváme batohy a zajišťujeme transfer na Pulkovo I. Je třeba najít okénko transfer a nahlásit se u slečny. Tomáš se u odměřené mladé rusky za přepážkou několikrát připomíná. Po docela dlouhém čekání skutečně přijíždí GAZela. Vybavena je vozidlovkou ENTEL. Na Pulkovu I. je hala plná Kazachů, Tádžiků … všichni jsou tmavší s výraznými obličeji. Mladší muži mají šusťáky, tepláky, starší sáčka, ženy pestré šaty. Často mají velká zavazadla. Naše letadlo má zpoždění. Snažíme se okouknout vážení zavazadel. Limit do Dušanbe je jen 20kg. Cpeme ještě více věcí do kapes.

Je čas vyrazit. Vystojíme frontu na bezpečnostní kontrolu a na vážení. Všichni cestující mají velké tašky a krabice. Často se dohadují s obsluhou váhy a platí u pokladny. Váhy jsou cinklé. Ukazují evidentně nějaké to kilo navíc. Váhu nám sečetli dohromady a limit překračujeme o téměř 30kg. Posílají nás k pokladně. Lze platit pouze v rublech. Nabízíme EUR a USD. Nelze. V hale je ještě možná otevřená směnárna, ale jsme již za bezpečnostní kontrolou a také není již moc času. Následuje pobíhání mezi pokladnou a obsluhou váhy. Výsledkem je požadavek 150 EUR a vše je OK. Nemáme moc na vybranou. Ženština za váhou si bere peníze a batohy. Snad je ještě někdy uvidíme. Dostáváme za to palubní vstupenky.

Na ploše letiště před naším východem stojí dva kousky Tupolev 134 s prosklenou špicí. Neznám jiné civilní letadlo s takovou frajeřinou. Lidí na náš let stále přibývá. Po chvíli je jasné, že do Tu134 se již asi nevejdeme. Otevírají se dveře a davu se zmocní panika. Tvoří se tlačenice. Nikam se nehrneme. Děžurná u dveří vykřikuje, že prvním busem pojedou čísla sedadel 1 až nevím kolik. Většina cestujících jsou však Tádžici a asi nerozumí rusky. Tlačí se stále víc a naštvaná obsluha je u dveří zase vyhazuje protože mají vyšší číslo sedadla. Tlačenice se dostala do stádia, kdy ztrácím kontrolu nad svým pohybem. Nemůžu skoro ani vytáhnout ruku od batohu-válce, který mám přes rameno a ukázat Francouzovi, který stojí přede mnou, že když má na letence číslo sedadla tuším 15 tak se muší tlačit. Dav je však dlouhé minuty zcela zamrzlý.

Letíme Tupolevem 154M s motory Soloviev. Vzletová hmotnost 120t. Dolet 4500km. Tolik prospekt v křesle první třídy. Rozházeli nás po letadle. Sedím několik řad za Járou v první třídě. Tomáš s Honzou jsou vzadu v normální třídě. Ač je skoro půlnoc je ještě světlo a po startu je nádherně vidět Ladožské jezero.