Jak tenhle den viděli: | |
Jára | Tomáš |
Chceme brodit řeku a vstáváme tedy brzy. Řeka má ráno podstatně menší průtok a bez problémů ji překračujeme. Přicházíme k obydlenému kašáru a doplňujeme čistou vodu u pramene. Dochází nás jeden ze členů švýcarské výpravy. Jde na lehko s malým batohem dolů. Prý má problém s výškou a chce dnes dojít až do údolí. Jára dává nějaké přebytečné sladkosti a potraviny dětem z kašáru.
Pokračujeme údolím dále. Je zde již trapinka – pěšinka a cesta příliš neklesá. Tenhle úsek cesty jsem při výstupu moc nevnímal. Objevujeme planý červený rybíz. Po chvíli začínáme stoupat k „oslímu traverzu“, místu kde se zřítil oslík. Je to pěkných pár set metrů nahoru v pěkném vedru..
Po příchodu k neobydlené usedlosti – kašáru chvíli váháme kde se utábořit. V úvahu připadá rovná plošina obehnaná zídkou přímo v kašáru nebo prostor za poslední obytnou místností směrem ke svahu. Ohrazená plošina sloužila k ustájení dobytka a rovnou plochu tvoří slušná vrstva sušených asi kozích bobků. Prostor za obytnou místností je malý a plný popela. Začíná pršet. Pouze však chvíli krápe. I těch pár kapek ale rozhoduje o místě dnešního tábora. Bobky po navlhčení začaly docela smrdět a volíme proto popeliště. Rozhoduji se spát jen ve žďáráku.
Po zbudování tábora se vydávám na výlet za GSM signálem. Nebylo by od věci poslat domů sms, že jsme OK. Za pobytu ve Vrangu jsme pochopili, že ve východní části obce by měl být signál. Naděje také vkládáme do protější afgánské silnice, jediného pozemního spojení Afgánistánu s Čínou. Po necelé půl hodině chůze dosahuji hrany a vidím do údolí. Signál není a dále klesám. Vidím nyní celý Vrang, ale mobilní síť neulovím žádnou.
Po návratu do tábora se seznamuji s obyvateli kašáru. Jsou to hlodavci velikosti přerostlého morčete připomínající osmáky. Pojmenováváme je Karel (po návratu zjišťujeme, že jde o pišťuchy). Jsou docela drzí a hbitě pobíhají mezi balvany v suti. Když se za světla odvažují tak blízko nás, co asi budou vyvádět v noci? Naštěstí se ukazuje, že v noci spí.