Pik Karla Marxe 2008 - První český výstup na Pik Karla Marxe (6734m) v Tádžikistánu

Járův deník - den 29

7. 8.

Dopoledne jsem šel na tržiště. Nakoupil fůru dárků. Myslím, že některé jsou vážně krásné. Onen řidič, který nás měl původně odvážet je kdesi v Imlilu či v Chorogu a mění motor, takže jsme se domluvili s jiným řidičem také z Wrangu a že ještě odjedeme hned dnes, což se také tak kolem 14 hodiny stalo. Jedeme moskvičem, sotva se tam tak nějak srovnáme, ale ve srovnání s maršutkou je to mnohem lepší. Jede i jeho nejmladší dcera (asi osm let) se kterou se většinu zbylé cesty mačkám na předním sedadle. Jenomže ejhle. Hnedle za vesnicí nevyjíždíme kopec, protože tam nemůže zařadit jedničku. Po hodině roztlačování, vrtání se v motoru zařazuje a my vyjíždíme kopec. Nejde mu pořádně řadit, ale takové maličkosti se tu prostě neřeší… Občas mu to chcípne, ale jinak jedeme dál. Však už po dvou hodinách cesty je tu další problém. Píchneme duši. Naštěstí dojíždíme na rezervu do Imlilu, kde nám tu původní zalepí a řádně přehustí. Řidič jí tam odvážně dává a rezervu uklízí zpět do kufru. Dobrý, jedeme dál avšak ejhle podruhé. Asi po deseti minutách nám praská zase ona pneumatika a řidič se strašně diví. Jedeme na rezervu, naštěstí jedeme, už to ani moc nechcípe. Však taková maličkost nás potká. Auto jezdí totiž na benzín, který nám před půlnocí dochází. Kanystr, který má v kufru samozřejmě nenaplnil – holt tak to tu chodí, nic se neřeší. No tak vylézáme svahem a nahoře bivakujeme až do rána s tím, že se řidič pokusí, po již nyní mnoha neúspěšných pokusech sehnat někde benzín a nechat opravit duši. O půl deváté ráno se mu to nakonec podaří a tak jedeme zase dál. Jo a ráno si řidič vymyslel ještě takovou drobnost, že nevidí zadním zrcátkem, tak dáváme bágl do auta a holt se vzadu musíme ještě více uskromnit. A zase jedeme, tedy vlastně jenom do 13 hodiny, protože najednou je před námi plno a dál to nejde, přes jedinou silnici zde vedoucí se zřítil jeden z mnoha skalnatých sesuvů. Panují tu řeči o tom, že to minule trvalo čtyři dny, jindy zase jenom pár hodin. Cesta je zablokovaná a dál to nejde. Však místní lidé a řidiči - zkrátka se jenom vymění lidé v autech a ty pojedou nazpět místo dopředu. Je to tam jako na tržišti, znova se dohadují ceny, nová auta, noví řidiči. Po chvíli máme i my svého a jedeme za 650 C (somoni) do Dushanbe. Tamten ač nerad se musel spokojit s domluvenou polovinou, tj. 425 C. Nový řidič (asi 35 let) se za čtyři dny má ženit, je to v pohodě chlap, jenom strašně moc nahlas poslouchá ty jejich „písně a hudbu“. Ale což, chvílemi se i my přidáme ke zpěvu, kterému nerozumíme a hity „aaale aaalee Tádžikistán“ či „badašá badašá“ si dáváme. Badaše jsme tedy změnili na naše absolutně nejčastější horské jídlo, takže "brkašé brkašé" a už to jede... :-). S Honzíkem jsme duet národní opery a tak cesta i díky vražedné jízdě a čínskému relativně novějšímu autu rychle ubíhá. Cesta do Dushanbe je v pohodě. Jenom nás cestou zdrží jakási tvorba části cesty a jeden převrácený kamion na cestě. Jedeme však bez poruch až do Dushanbe. V horské divoké dráze klidu. Cesta je to skalnatá, kamenitá a díry jsou tu naprosto všude. Na evropské poměry to je přibližně jako nějaká lesní těžební linka. Tu je to jediná a hlavní cesta.