Jak tenhle den viděli: | |
Jára | Tomáš |
K ránu vyjíždíme z hor a na cestě se objevuje asfalt. Řidič prohlašuje „užé němagů“ a zastavuje, chvíli spí s nohama vystrčenýma z okénka, ale pak si jde lehnout dozadu na naše batohy. Tomáš si lehá do štěrku před auto. Snažím se klimbat v autě, ale přemýšlím, že se půjdu také natáhnout na štěrk. Za svítání opět vyjíždíme. Do Dušanbe je to již jen necelých 100km.
Kolem 7h ráno jsme v Dušanbe. Řidič nás chce vyložit na autobusáku odkud jsem vyjeli. Nemůže to však najít a nakonec ho navigujeme my. Je ráno, jsme docela hotoví po cestě a ocitáme se zase na autobusáku v centru Dušanbe. Moc nechybělo a mohli jsme zůstat u závalu. Prý se tam zřítila další část převisu a cesta bude zavřená několik dní. Uklízíme se do nákladní části nádraží mezi Kamazy do stínu takové zídky. Nikdo tu moc nechodí a můžeme tu polehávat na karimatkách. Jdu si koupit něco k snídani a porozhlédnout se po vhodnějším místě. Domlouvám přesný čas v kolik se vrátím.
Vracím se na čas a kluky na místě nenalézám. Neúspěšně hledám vzkaz a po pár minutách se objevuje Honza. Našli pár desítek metrů odtud otevřený přepravní kontejner s vyřezanou jednou stěnou. Je relativně čistý, je zde stín a je takový zastrčený takže nás tu nebude nikdo očumovat. Tomášovi je zle. Ostatní se střídáme ve výletech do města a v polehávání na karimatkách. Přes den je okolo 40 °C ve stínu.
K večeru jdou Honza s Tomášem do města a zůstávám v kontejneru s Tomášem. Čtu si, když tu kolem nás projde divně koukající chlapík. Za chvíli se vrací s nějakým staříkem, ukazuje na nás, rozčiluje se a řve na toho dědu. S Tomášem chápeme, že asi bude problém. Křikloun nyní komunikuje i s námi. Přikazuje okamžitě sbalit věci a následovat ho na policii. Křičí, že jsme tu nelegálně a požaduje naše pasy. Je v civilu a moc se nám mu pasy dávat nechce. Nejprve se domníváme, že je to nějaký šéf nebo majitel toho kontejneru. Jakékoliv pokusy o vysvětlení nebo dohodu úplně ignoruje a ještě více se rozčiluje. Vycházíme s tím křiklounem ven na autobusové nádraží. Křikloun řve a budí pozornost. Dva se čtyřmi batohy nejsme příliš mobilní. Přimlouvá se za nás nějaký kluk a vysvětluje nám, že křikloun je policajt. Policejní stanice je prý hned u výjezdu z autobusáku.
Vlečeme se na policejní stanici a u východu z nádraží Tomáš náhle klesá pod tíhou dvou batohů. Roztrhl si kalhoty a odřel obě kolena. V obličeji je bílý jako stěna. Mám jeden batoh na zádech, druhý na břiše a nemohu mu již bohužel nic vzít. Policejní stanice je naštěstí už jen pár desítek metrů.
Křikloun přivolává uniformované kolegy před stanici a vysvětluje jim náš zločin. Prý jsme ilegální obyvatelé kontejneru a narkomani. Uniformovaní policisté jsou celkem přátelští. Vysvětlujeme jim, že jde o nedorozumění. Nechají si ukázat naše vybavení a zdá se, že je to přesvědčuje o naší pravdě. Kontrolují naše víza a registraci. Souhlasí, že máme vše v pořádku a že jsme se ničeho závažného nedopustili. Uklidňují křiklouna, přináší nám hroznové víno ze svého policejního dvorku a Tomášovi nabízí jehlu a nit aby si zašil roztržené kalhoty. Nebo kolena? Než nás však pustí musí se na nás ještě přijet podívat velitel. Mám dobrý pocit z toho, že celou dobu stojíme na chodníku před stanicí.
Ptají se nás opět na ty druhé dva ve městě. Kdy přijdou? Tvrdíme, že šli hledat ubytování do města a že nemáme domluvenou hodinu kdy se vrátí. Tak jim zavolejte na mobil. Nikdo z nás nemá mobil. To jim nějak nehraje a zdá se jim to podezřelé. Zachraňujeme to tvrzením, že mobily z ČR zde nefungují.
Přijíždí velitel, chlapík v maskáčích. Vyslechne hlášení. Jsou nám vráceny pasy a odchází s Tomášem na autobusák. Povídám si s policajty o našem výstupu. Asi po desáté se ptají jestli je nahoře zima, chtějí vědět jak a co tam vaříme a tak podobně. Vrací se Tomáš. Velitel nám prý domluvil spaní na autobusáku na nějakém valníku. Je nám dokonce přistaven vozík na batohy a přesunujeme se na zpět na autobusák. Zanecháváme vzkaz v kontejneru pro kluky a jdeme spát na valník. Kluci se vrací až pozdě v noci a bez problémů nás nalézají.