Pik Karla Marxe 2008 - První český výstup na Pik Karla Marxe (6734m) v Tádžikistánu

Rudův deník - den 4

13.7.2008

K ránu stavíme řeky. „Užé němagů“ říká řidič a usíná na sedačce. Nemohu vydržet v autě. Jdu se projít. Nacházím placatý šutr, na který si lehám. Za pár minut ale odjíždíme.

Stoupáme do prudkého kopce. Prý nějaké vysoké sedlo a potom vyjedeme z hor. Míjíme odstřelený ocelový most v korytě řeky. Je pokroucený a jsou z něho vysypané dva tanky. Krátce na to nemůže řidič zařadit jedničku. Začínáme couvat dolů z kopce. Docela nabíráme rychlost a řidič to řeší nabouráním zadkem do svahu. Jdeme okouknout jak to dopadlo. Zadek je trochu zabořen v suti, ale je to OK.

Sedlo má přes 3000m. Začínáme klesat. Serpentýny a úzká cesta místy vystřílená v téměř kolmé skále. Vypadá to jako kamenolom. Projíždí tu i hodně staré Kamazy s nákladem. Klesání je nekonečné. Před námi se objevuje závora. Vojenská kontrola. Vjezd do GBAO. Musíme vystoupit a jít do budovy. Mladý voják, asi záklaďák si tužkou zapisuje do sešitku naše jména. Převod z latinky do azbuky mu trvá dlouho. V první vesnici nás staví policista. Když si v autě všimne nás, musíme opět ven. Jdeme pěšky asi 100m na místní policejní stanici. Kontrola víza, povolení do GBAO a zapisují si naše jména. Přijíždíme k velké řece. Na druhé straně je Afgánistán. Podle řeky jedeme skoro celý den. Je kalná jak kakao, dravá a má místy slušný spád. Odhadujeme, kde by se na raftu ještě dalo a kde už ne.

Stavíme na oběd. V motorestu nás okamžitě zve k sobě na pódium silnější člověk se snad komplet zlatými zuby. Je prý Kyrgyz a cestuje někam s přáteli. Chlubí se, že má dost peněz, ale nedovede nám vysvětlit v čem podniká. Hostí nás a tlacháme o kravinách. Nakonec do nás nalévá vodku. Připíjíme si s ním. Na stole je také vynikající kefír.

Na další zastávce se s Honzou koupeme v přítoku řeky. Koupel je skvělá. Honza začal konzumovat endiaron a uhlí. Fotím si cestu a lidi naproti v Afgánistánu. Pozdě odpoledne bereme kus stopaře. Kouzelného dědu s vráščitým obličejem a černou čapkou. Asi třičtvrtě hodiny po jeho vysazení začíná Jára hledat botu maratonku. Zřejmě vypadla při výstupu nebo nástupu dědy stopaře. Chce se vrátit, ale s ostatními ho přemlouváme, že naděje na nalezení je mizivá a jsme již daleko. Pokračujeme.

Večer přijíždíme do Chorogu. Stavíme před policejní stanicí kvůli registraci. Na vrátnici nám říkají, že registrace je možná až zítra. Bek, náš řidič, však potkává chlapíka v maskáčích. Prohodí pár slov. Bek říká, že potřebujeme registraci. Dovezeš mi pivo z Dušanbe? Ptá se maskáčový chlapík. Da pivo budět. Sdělaj registraciju rozkazuje maskáčovec policistovi, který má na rameni několik hvězdiček. Ten srazí paty a odchází do budovy. Bek zařizuje kopii našich pasů. Někam s nimi odjíždí. Přiváží kopie pasů a úředníka, který měl volno a dělá registraci. Nahánějí nás do zamřížované místnosti. Po chvíli se otevírá okénko a dostáváme registraci.

Vyrážíme z Chorogu dál na Ishkashim. Stmívá se. Stavíme u motorestu kde nejde proud a svítí svíčkami. Skoro po tmě jíme párky, vejce a chléb. Bek jede již druhou noc téměř nonstop. Je unavený a v Ishkashimu opět na chvíli stavíme. Do Vrangu zbývá necelých 100km.