Pik Karla Marxe 2008 - První český výstup na Pik Karla Marxe (6734m) v Tádžikistánu

Rudův deník - den 3

12.7.2008

Dáváme batohy do auta z Vrangu a všichni vyrážíme do města nakoupit těstoviny, sušenky a ještě něco dalšího. Máme v řidiče naprostou důvěru. Dopřáváme si jídlo v hospodě. Objednali jsme si 4 různá jídla a prohlížím si pec na chleba, která patří k hospodě a stojí přímo na ulici. Jídla jsou dost mastná. Jestli jsem včera měl obavy z kefíru tak nyní si myslím, že je to už jedno.

Kupujeme těstoviny, sušenky a už nevím co dalšího.Vracíme se na autobusák úzkými uličkami. Najednou nás oslovuje chlapík a zve nás do otevřených dveří, kde probíhá nějaká hostina nebo slavnost. Myslíme, že jde o svatbu. Na dvorku je několik desítek lidí, plastové stolky a židličky. Dvorek je stíněn vinnou révou. Na stolech je hromada jídla. Sedáme si a dostáváme čaj. Jíme meloun, ovoce a ochutnáváme dobroty. Za zmínku stojí sušené moruše. Úplně tvrdé a strašně sladké. Bavíme se s jedním chlapíkem. Je prý učitel chemie, za sojuzu bylo lépe a tak podobně. Povídáme o našich plánech zde v Tádžikistánu. Dostáváme jídlo – rýžové rizoto s kousky masa. Opět dost mastné. Tomáš se ptá na focení a je mu dovoleno. Dokonce se sami chtějí fotit a různě se aranžují. Chtějí se fotit také s námi. Ptáme se kde je nevěsta s ženichem. Vysvětluje se, že nejde o svatbu, ale o obřízku asi 6 letého kluka. Koukáme na hodinky a začínáme se loučit. Jde to těžko. Přemlouvají nás abychom zůstali.

Pospícháme na autobusák. Řidič s našimi batohy tu je. Na někoho se ještě čeká. Hodiny ubíhají a nic nenaznačuje že by se blížil odjezd. Kolem 15h se opět ptáme kdy vyrazíme. Jsme ujištěni, že pojedeme, ale nyní je horko. Také ještě musí na někoho počkat. Přijíždí auto a objevuje se tlustý Rus s nějakou vyrážkou. Jede se léčit do lázní nedaleko Vrangu. Prameny s takovým složením jsou prý pouze dva na světě. V lázních u Vrangu a na Kubě. Objevují se také dvě slečny tak okolo 20-ti let. Jedna stále ošklivě pokašlává a drží si kapesník před ústy. Tubera? Tihle všichni s námi pojedou?

Vyjíždíme až k večeru. Tuberačka ani Rus s námi naštěstí nejedou. Ještě kličkujeme úzkými uličkami. Něco vyzvedáváme a také se snad vyhýbáme nějaké kontrole. U výjezdu z města je je nad silnicí obrovská brána a před ní stojí policejní hlídka. Když vidí policista maršrůtku pískne a ukáže na ni. Řidič okamžitě brzdí. Stojí to nějaký ten úplatek. Podobných kontrol je ještě několik. Policisté vždy jen nepatrným posunkem naznačí, že máme zastavit a okamžitě brzdíme. Silnice je asfaltová a okolo jsou pastviny s dost suchou trávou. Jeden ze spolucestujících posílá řidiči sáček se zelenou hmotou. Řidič si dává trochu pod jazyk a posílá to po mě zpět. Ganža culí se. Mám si také trochu dát. Budí to mou zvědavost a decentně ochutnávám. Vkládám pod jazyk, žlázy začnou okamžitě strašně slinit. Po chvíli to vyplivuji z okénka. Kus jsem stejně nechtěně spolkl. To prý není dobré. Cítím účinek. Je to silně povzbuzující.. Začínám rychle mluvit a nějak nemohu vydržet sedět. Pořád se vrtím.

Po asi 80km zastavujeme u motorestu. Již se stmívá. Dáváme si mastný vývar s kusem masa a chléb. Pár km za motorestem začínáme stoupat do hor. Pod námi se prý staví přehrada, ale je již tma a není nic vidět. Končí asfalt. Chvíli závodíme s žigulem, který patří k nám. Předjíždíme se na šotolinové cestě plné zatáček. Když je lepší cesta žigul nás předjede. Na hrbolech je ale zase rychlejší maršrůtka – gornaja mašína. Na levé straně je stále slušný sráz do údolí. Cesta je špatná a neustále to s námi hází. Musím se stále držet a dívat dopředu. Dají se tak předpovídat hrboly a naklánět tělo. Když vypadnu z rytmu o něco, třeba o strop se udeřím. Po ganže se mi vůbec nechce spát. Při krátké pauze řidič říká, že přes řeku je Afgánistán.