Pik Karla Marxe 2008 - První český výstup na Pik Karla Marxe (6734m) v Tádžikistánu

Rudův deník - den 19

28.7. 2008

Něco po půlnoci vstáváme. Moc jsem toho nenaspal. Asi dvakrát mě probudilo vypadnutí ze stanu. Tedy abych to nedramatizoval, vždy my vypadli pouze nohy z rohu stanu do předsíňky. Vařím opět společně s Járou hrachovou polévku a čaj. Mám 1,5l tekuté vody v PETce, kterou jsem měl ve spacáku. Oblékáme sedáky a za svitu čelovek vyrážíme do tmy. Zprvu nás vede Honza. Potkáváme dost trhlin a přechod těch větších jistíme. Často jsou přes ně mosty. Docela mrzne a tak doufám, že se s námi snad nic neutrhne.

Střídáme se na čele. Vychází na mne řada. Jdeme nyní prudkým svahem a přidržuji se cepínem. Postup značně ztěžují škrapy vysoké snad tři čtvrtě metru. Je to dost vysilující. Dýchám naplno a funím jak parní lokomotiva. Občas svítíme čelovkami do dálky a dohadujeme se kde vlastně jsme. Začíná svítat a přicházíme k rozpraskané oblasti. Chceme traverzovat na západní rameno. Rozhodujeme se traverz odjistit šrouby. První jde Honza. Poslední já. Sbírám jištění a svlékám si na to vrchní rukavici. Celkem mám na sobě rukavice troje.

Vystupujeme na rameno a postupujeme po něm nahoru. Ze severní strany strašně fučí. Přestávám cítit malíček a prsteníček na pravé ruce. To bude ta asi před půl hodinou na chvíli sundaná rukavice. Chůzi stěžuje sypký sníh. Po chvíli začínám přestávat cítit i prsty na nohou. Už aby se k nám překlopilo sluníčko. Shromažďujeme se a Tomáš se ve vichru každého ptá zde jsme OK a chceme jí dál. Chvíli potom jako první řízne traverzem hodně nakloněný svah ve vrchní části severní stěny která padá kolmo dolů. Pod námi je pěkných pár set metrů. Mám docela v kalhotách a brodím se sypkým sněhem za ostatními. Tohle s námi ujet tak moc šancí nemáme. Je ale jasně vidět, že tudy je to k vrcholu kratší.

Svah se narovnává a přicházíme na plošinu pod vrcholovou věží. Jsme vysoko a vydýcháváme. Výhled z plošiny je fantastický. Jsme ve vyšší nebo stejné výšce než okolní vrcholy. Na slunci se rychle otepluje a ustává vítr. Jím dvě musli tyčinky a trochu čokolády.

Pohyb po plošině ještě jde, ale do svahu na úpatí vrcholové věže se již vleču jak důchodce. Ostatní jsou na tom podobně. Asi posledních 50 výškových metrů byl pro mě silný zážitek. Zůstal jsem vzadu. Vleču se sypkým sněhem přímo nahoru. Každý krok zase kus ujede dolů. Dýchám naplno a dělají si mi mžitky před očima. Vidím fialové oválky. Podlamují se mi nohy a rozjíždím se dolů. To mě probírá a úspěšně brzdím cepínem. Tohle se opakovalo ještě asi dvakrát. Již jsem to však očekával a nerozjel se. Držím se cepínu jak to jen jde. Ztrácím pojem o čase. Za skalkou pod vrcholem se objevuje Tomáš. Mává ať jdu za nimi. Přece neskončím pár metrů pod vrcholem. Zabírám a rozcházím se. Chtělo to jen trochu morálu.

Vystupuji na vrchol se značným zpožděním proti ostatním a přehnaně se jistím cepínem. Chci jim sdělit svůj zážitek s fialovými obdélníky, ale dýchám naplno a špatně artikuluji. Kochám se výhledem a fotím. Nad Hindúkušem jsou mraky a tak moc daleko nevidíme, ale to co vidíme je nádherné. Konečně také vidím v celé kráse Engelse. Je nižší, ale určitě obtížnější. Pyramida se strmými stěnami. Společné foto a jdeme dolů.

Sestupujeme stejnou trasou až na traverz severním svahem, který obcházíme po západním rameni. Ve dne vypadá západní stěna jinak. V sestupu opět zaostávám kvůli kolenům. Nejhorší jsou na ně změklé škrapy v dolní části. Konečně docházím čekající kluky, navazujeme se na lano a posledních pár set metrů jdeme kvůli trhlinám stále navázaní.

Po příchodu do C2 oznamuji, že budu spát mimo stan ve ždáráku. Teď to snad již nebude vypadat, že se straním kolektivu. Stan je opravdu těsný a tak to ostatní vítají. Výhled na hvězdy a hory ze spacáku nemá chybu.