Pik Karla Marxe 2008 - První český výstup na Pik Karla Marxe (6734m) v Tádžikistánu

Tomášův deník - den 4

Neděle 13.7. - den 4

V noci jsem nespal. V plné maršrutce to nejde. Není o co si opřít hlavu, opěradlo mi sahá jen někam po lopatky. Sesunout se na sedačce trochu níž samozřejmě taky nejde, v tom zase člověku brání další cestující a bagáž. Občas aspoň trochu zaklimbám.

Honzovi není dobře.

Den pomalu plyne, kilometry ale moc neubývají, protože cesta není dobrá. Přejíždíme vysoké sedlo (3250 m). Tady je silnice zvlášť mizerná. Dole v řece občas leží rozbitý tank, prý z doby občanské války.

Kolem jedenácté dopoledne absolvujeme první vojenskou a policejní kontrolu a vjíždíme do první části GBAO. Dál pojedeme až do Vrangu po afghánské hranici. Řeka Vanž, podle níž jedeme, je široká, nesmírně mohutná a prudká. Jsou na ní děsivé vlny a peřeje.

V Chorogu jsme kolem půl sedmé večer. Mezitím jsme vzali jednoho staříka jako stopaře. Když vystupoval, asi spolu s ním vypadla z auta i jedna z Járových maratónek.

Je neděle, na OVIRu nás odpálkovali, že prý máme přijít zítra. Tady se ukázalo, jaké jsme měli štěstí na našeho řidiče. Má tu známého a za 20 S z ručky do ručky jsme asi po hodině úřadování registrovaní. Oficiální poplatky ovšem musíme samozřejmě taky zaplatit, dělá to na osobu 15 $ a 25 S. Náš šofér nám navíc dokázal sehnat kopie pasů a víz, což je pro registraci nutná podmínka.

Po večeři pokračujeme bez ohledu na to, že řidič už jede před 24 hodin bez jediné delší zastávky. Do Vrangu je to ještě 200 km. Nakládáme a vykládáme po cestě různé lidi a věci a dokonce asi na hodinku stavíme, aby se řidič vyspal. Ve Vrangu jsme za svítání - v půl šesté ráno. Po nekonečných šestatřiceti hodinách stojíme před domem našeho šoféra. Dostáváme vykázaný jeden pokojík, stěhujeme do něj své strašlivě zaprášené batohy a za pár okamžiků už spíme.