Pik Karla Marxe 2008 - První český výstup na Pik Karla Marxe (6734m) v Tádžikistánu

Tomášův deník - den 30

Pátek 8.8. - den 30

Probouzíme se v morušovém háji. Řidič jel s kanystrem stopem zpět do Chorogu, zatímco dcerka čeká u auta. Snídáme vločky a zajídáme je čerstvými morušemi, jsou nesmírně osvěžující.

V osm máme v nádrži zase nějaký ten benzín a můžeme pokračovat. Takže: jednička, pak pustit spojku, startér a hurá na cestu!

Celkem bez problémů pokračujeme asi do jedenácti hodin. Celá naše cesta vede po silnici ve strmém svahu nad řekou, tvořící hranici s Afghánistánem. Místy je silnice vystřílená ve skále a vede pod mohutnými skalními převisy. A právě teď jsme na místě, kde se jeden takový převis utrhl a zřítil na silnici. Dál se jet nedá. Přes zával se dá projít jenom pěšky. Cestující z aut na obou stranách závalu přecházejí sem a tam a snaží se domluvit s řidiči aut na druhé straně nějakou výměnu. To se nakonec daří i nám. Domluvil jsem mikrobus, kterým dojedeme odsud do Dušanbe za 650 Somoni. Musím se ale ještě vypořádat s řidičem, se kterým jsme dojeli sem. Vůbec se mu nelíbí, že ho chceme opustit. Nahrává nám ale to, že jsme mu zatím zaplatili jen půlku ceny. Teď jsme víceméně v polovině trasy, takže to zhruba vychází. Ale toho křiku, než se domluvíme! Přihazuji ještě půlku ceny domluvené za bagáž, dojeli jsme sem tedy za 425 Somoni.

Náš nový šofér to pěkně kalí. Auto je nesrovnatelně kvalitnější, že by ale bylo pohodlnější, to se říct nedá. Na zadních sedačkách jsou jen nízká opěradla a přední je doražená k přístrojové desce tak, že tam není k hnutí.

Silnice se postupně zhoršuje a my jsme rádi, že tu už nejdeme naším moskvičem, máme totiž pocit, že by to nemusel vydržet.

Od jedné z vojenských kontrol se šofér vrací s informací, že v místě závalu se zřítily další skály a silnice bude uzavřená dva nebo tři dny. To ve zdejších podmínkách taky může znamenat týden. Jsem opravdu rád, že jsme už za závalem, jinak by bylo téměř jisté, že nestihneme letadlo. Asi jsme dnes měli velké štěstí, že jsme se za zával dostali včas...

Opouštíme řeku a vyjíždíme na poslední vysoké sedlo. Nahoře jsme právě když zapadá slunce. Kousek pod sedlem si v restauraci dávám polévku. Je to nějaký skopový vývar, strašně silný. Jsme už dva dny na cestě, jsem unavený a tohle byla poslední kapka. Je mi strašně zle. Navíc ani nemůžu v autě zaujmout pohodlnější pozici a řidič si na noc začal pouštět na maximální hlasitost hudbu z kazet. Má ale jen dvě a když už jednu asi čtyřikrát protočí dokola, dá tam druhou a pak zase znovu... Je mi zle, bolí mě hlava a chce se mi zvracet. Silnice je jen jen prohrnutá buldozerem, chce to být pořád ve střehu a pevně se držet - celé hodiny.

Kolem půlnoci si řidič potřebuje odpočinout. Já jsem schopen se jen vyvalit z auta a lehnout si rovnou do prachu před chladič, na nic víc nemám sílu. Posledních 100 km do Dušanbe je po lepších cestách (dokonce s asfaltovým povrchem), moc si z toho úseku ale nevybavuji.

V půl sedmé ráno jsme v Dušanbe, všichni úplně hotoví a já na pokraji sil.